Historie se neopakuje. Nedá se v ní použít princip Kinoautomatu kdy si účastníci událostí nejprve přehrají různé varianty budoucího vývoje a potom se pro jednu rozhodnou.
21. srpna 2013 tomu bude již neuvěřitelných 45 let kdy k nám vstoupily „spojenecké“ armády některých
států Varšavské smlouvy v čele SSSR, aby zadusily obrodný proces společenských změn a demokratizaci systému u nás. Pro tento proces se vžil název Pražské jaro a Socialismus s lidskou tváří. Protože stále platí, že základem je ekonomika byly součástí demokratizačních reforem u nás i reformy ekonomické. Symbolem těchto ekonomických změn se stal prof. Ota Šik.
Po pádu Novotného a nástupu Alexandra Dubčeka a prezidenta Svobody se Ota Šik stal místopředsedou vlády vedenou Oldřichem Černíkem a koordinátorem ekonomických reforem. To vzbudilo obrovský nesouhlas v Sovětském svazu. Počátky hospodářských a politických reforem upadající ekonomiky u nás se datují již několik roků před lednem 1968. Ota Šik byl již od r. 1961 ředitelem Ekonomického ústavu ČSAV. Šik byl protagonistou tzv. Třetí cesty. Navrhoval liberalizaci hospodářství, větší samostatnost podniků, Rady pracujících a uvolnění, alespoň zpočátku, tržních mechanismů. I to bylo na dogmatické jádro KSČ
příliš tvrdé kafe. Jak to vše dopadlo víme. 21. srpna 1968 přišla okupace Československa, pád Dubčeka a nástup normalizace s Husákovým vedením KSČ. Bylo to doprovázeno „zradou“ reformních komunistů v čele s Dubčekem, kteří kromě MUDr. Františka Kriegla podepsali Moskevské kapitulační protokoly. Přesto se za Husákova vedení část Šikových myšlenek uplatnila a bylo to poznat na poměrně slušném oživení ekonomiky, které ale vydrželo jen něco přes 10 let. Systém nezachránila ani Perestrojka a snaha o další mírné reformy za Štrougala a Adamce. Otázka porovnání událostí jara 1968 a listopadu 1989 se nabízí sama. Protože nemáme možnost porovnat si varianty vývoje (chybí nám onen pověstný Kinoautomat s Horníčkem) a v historii neplatí kdyby, je otázka jak by v případě
svobodného vývoje u nás po r. 1968 vše dopadlo. Na pořadu dne nebyla tehdy privatizace.
Otázka privatizace nebyla stěžejní myšlenkou ani po listopadu 1989. Ta přišla na pořad později když se Klausovu vedení podařilo zabránit navázat na reformy z r. 1968 a tzv. Třetí cestu. Tuto cestu zase uvonila „zrada“ Václava Havla, který opustil hlásané cíle v listopadu 89. Jedno se dá dnes tvrdit skoro se 100% jistotou. Ekonomické reformy po r. 1968 by neskončily totálním rozkradením a vytunelováním našeho hospodářství a následným úpadkem jak jsme toho svědci dnes. A to včetně totálního úpadku morálního. V otázce rozkradení až na malé výjimky našim privatizátorům nebylo nic na překážku. 45 výročí okupace naší země, které si 21. srpna budeme připomínat by nás mělo přimět k hlubokému zamyšlení a srovnání s vývojem po listopadu 1989, kterého jsme svědky a účastníky.
Nemohu se ubránit přesvědčení, že jsme nepoučitelní, ve své prostotě a naivitě stále znovu a znovu vždy věříme novým populistickým heslům a slibům a svěřujeme náš osud do rukou nehodných. Nejsme schopni vygenerovat skutečné politické elity. Za pár měsíců budeme mít při volbách jak parlamentních tak komunálních v praxi ukázat jaká jsme si vzali ponaučení z událostí r. 1968 a po listopadu 1989.
Zbyšek Dřevojan, Znojmo
