Pour Felicitér 2009

aneb osudové devítky

V právě skončeném roce 2008 se začala v médiích mytizovat „osudová“ osmička (8) a nejvíc se vzpomínaly roky 1938, 1948, 1968. A tak vstupujeme do r. 2009, a troufám si tvrdit, že devítka je stejně osudová, ne-li osudovější pro naše národní dějiny stejně jako sedmička, šestka, nula a další. Vždyť po Mnichovu přišel březen 1939 s druhou zradou našich spojenců a tím definitivní zánik samostatnosti, dále přišly roky 1949, kdy např. 13.června vydal papež Pius XII. Dekret o exkomunikaci všech komunistů z církve. V té době jich bylo v církvi přes milion. R.1969 a masové protesty s prvním výročím okupace Československa pěti státy Varšavské smlouvy. Do funkce prvního tajemníka KSČ nastoupil Dr. Gustáv Husák a nastala normalizace“. R.1989, kdy po zásahu příslušníků SNB proti demonstraci studentů 17. listopadu nastal rozpad komunistického režimu v Československu. S prvním lednem dnes nespojujeme u nás jenom Nový rok, ale i obnovu české státnosti, bohužel s tím omylem, že k její obnově došlo 1.ledna 1993. Není to pravda. K obnově české státnosti došlo sice 1. ledna, ale v r. 1969, když Česká a Slovenská národní rada přijaly zákony o vzniku České socialistické republiky (ČSR) a Slovenské socialistické republiky (SSR). Tyto zákony byly přijaty na základě zákona o vzniku Československé federace, který byl symbolicky přijat 28. října 1968. Vznik tohoto zákona je spojován především se slovenským komunistickým politikem Dr. Gustávem Husákem. Toto 40. výročí vzniku Českého státu alespoň vzpomeneme(?) i když ho nebudeme slavit (?). Tato nynější Česká republika vznikla přijetím Nové ústavy dnem 1.ledna 1993. Nevznikla z vůle lidu jako Československá republika v r. 1918, ale rozpadem Československé federace, když v ní s námi dále nechtěli žít Slováci. Chtěli svůj samostatný stát, a tak vznikla i samostatná Česká republika. Je tomu již neuvěřitelných 16 let. V životě člověka jedna generace, v dějinách zanedbatelná časová epizodka. Na téma české státnosti byly popsány tisíce stran a ještě další tisíce stran popsány budou. Katastrofickým rokem pro českou státnost se stal r. 1620 s prohranou bitvou 8. listopadu na Bílé hoře. Věrolomnost Ferdinanda slavila své vítězství 20. února 1621 popravou 27 českých pánů na Staroměstském náměstí. Tím jsme se dostali na téměř 300 let do habsburského područí, které skončilo 28. října 1918 vyhlášením Československé republiky. Svojí státní suverenitu prosadil nový stát ve Znojmě až v listopadu. „Státy žijí těmi ideály, ze kterých se zrodily,“ napsal T. G. Masaryk. Na první republice to bylo vidět. Ideu zrození současného státu postrádá i historik a spisovatel Zdeněk Mahler, když mluví o uplynulých devatenácti letech. Mluví o údržbářství ze dne na den, o tom, že každé hrábě hrabou k sobě a o hokynářském vládnutí. Od listopadu 1989 to bude 20 let a od ustavení České republiky je to let 16. V několika vlnách se opakuje antikomunistická hysterie. Byli to vedoucí představitelé demokratických stran, kteří nás dostali do područí komunistů v Košicích v dubnu 1945, a potom se divili, když je KSČ hodila jako mouřeníny v únoru 1948 přes palubu. Svoji politickou hloupost a neschopnost se snažili hodin na presidenta Beneše. Nové elity jako by byly nepoučitelné a neznalé dějin. Dělají vše pro návrat komunistů k moci. Můžeme jenom doufat, že druhou šanci tentokrát dostanou skuteční Marxisté, protože i „marxismus je třeba doopravdy vyzkoušet“, jak píše americký publicista James Carroll a dodává: „z diktatury proletariátu zbyla jen diktatura“. Navíc diktatura mafiánských struktur, které se se spoustou ochotných pomocníků jenom zaštiťovaly marxistickou rétorikou. V r. 2009 nás čeká půlroční vedení Evropské unie a volby do Evropského parlamentu. Lámat politický chleba se bude i na Lisabonské smlouvě, americkém radaru a dále na poplatcích ve zdravotnictví. Přeji nám všem, aby tento rok s devítkou na konci nebyl pro nás osudový, ale rokem znovu vzkříšeného vlastenectví bez následků. Řečeno se Zdeňkem Mahlerem: „Díváte-li se na české dějiny, tak vidíte, že ten kdo své vlasti skutečně prospěje, ten to musí odpykat.“

Zbyšek Dřevojan