Nejsme jako oni hlásal Havel po 17. listopadu 89.

Toto prázdné, falešné a pseudohumanistické heslo pojetí vyrovnávání se s totalitní minulostí odstartovalo to, co se u nás posledních 20 let dělo.

Ovoce sklízíme i nyní a budeme ještě dlouho sklízet. Nechci drásat city těch, kterých se dotkla smrt zavražděných po děsivé amnestii, kterou Havel, komunisty zvolený president udělil v masovém měřítku, což nemělo do té doby snad obdoby a již ani v budoucnosti mít nebude. Havel v tom samozřejmě není sám kdo zabránil očistě společnosti od totality. Ale byl to on kdo potvrdil v podstatě doživotně, ve funkcích téměř všechny bývalé soudce předlistopadového režimu. Nejkřiklavější je snad případ soudkyně Horvátové, která má svůj podíl na tragickém osudu Pavla Wonky.

Určitě nemůžeme zapomenout na roli, kterou sehráli bývalí ministři vnitra Sacher (lidovec) a Ruml (OF, později ODS), kteří podrželi ve funkcích u policie spoustu vysokých důstojníků rozpuštěné StB na jaře r. 1990. Jejich příkladem se řídila většina velitelů na nižších postech, kteří 17. listopad přežili rovněž bez úhony. Že byl Sacher rovněž na seznamech StB veden jako spolupracovník je dnes obecně známé a Ruml jako známý disident zadržován na vyšetřovně SNB (pro později narozené Sbor národní bezpečnosti) neuvěřitelných několik desítek hodin.

Určitě nemůžeme zapomenout na ministra spravedlnosti Nováka (ODS), který renominoval většinu bývalých totalitních prokurátorů do funkcí státních zástupců nově vzniklého Státního zastupitelství. Není nic známo o tom, že by např. Uhl nebo Šabata protestovali proti přechodu do nového zastupitelství třeba  takových bijců disentu jako byli Coufal nebo Salichov. Našel se jenom Petr Cibulka a pár dalších, kteří se proti tomu ozvali a ozývají. Ne vždy úplně šťastně. Sám jsem podal několik oznámení na soudce a prokurátory a jako odpověď jsem dostal šikanu ze strany státních orgánů. Správně to vystihl redaktor Leschtina. Kdyby se spojenci po 2. sv. válce řídili názory Havla nemohlo nikdy dojít k potrestání válečných nacistických zločinců v Norimberku a následné denacifikaci v Německu.

U nás se to zvládlo dvěma soudy se Štěpánem a Vykypělem. Žádná detotalizace nepřišla. Maximálně bezzubá platonická deklarace o Protiprávnosti komunistického režimu. Proces s přestárlou prokurátorkou Polednovou byl již jenom fraška, pod kterou by se mohl podepsat bez uzardění Havel. Tak se dnes farizejsky nedivme, že bachař Vondruška odešel od soudu osvobozen. V Plzni na Borech to nebylo o moc lepší než v Minkovicích. Také se tam na jednom oddělení brousilo sklo tzv. šatony. Děs a hrůza, postrach všech muklů. Političtí vězni byli v očích bachařů a „vychovatelů“ horší než vrazi. I když i mezi bachaři se našlo několik vzácných výjimek. Ale byl tam na př. jeden, kterému přezdívali Čobol. Ten měl takový bohulibý zvyk přijít ke skupině vězňů čekajících na seřazení a odchod z pracoviště a s potěšením mezi ně stříkl kasr. Náramně se tím bavil.

Nechci na ty doby vzpomínat a nechce se mi o těch dobách moc mluvit. Vždycky mě to jaksepatří rozhodí.  Sám jsem na Borech strávil rok vězení po půlroční vazbě, když jsem byl v r.1970 v době Husákovy normalizace odsouzen na 18 měsíců dle § 100, pobuřování proti socialistickému zřízení, pobytu sovětských vojsk u nás a SSSR. Za posledních 20 let vyšli z univerzit Karlovy, Masarykovy nebo Palackého ( o ty ze z Plzně nestojím) tisíce právníků.

Takže společnosti nic nebrání v důkladné očistě justice od všech pozůstatků totalitních struktur a pokrouceného právního myšlení. Je to jediná cesta! Přiznám se, že nejsem v tomto směru, že se tak stane, optimista.

Zbyšek Dřevojan, bývalý politický vězeň, Znojmo.