Vážení a někteří i milí čtenáři mého blogu. Byl jsem v r. 1970 odsouzen za své veřejně vyjadřované postoje k nově nastolenému režimu normalizační totality.
Nikdy jsem s touto kartou po 17. listopadu 1989 nehrál a nesnažil se z toho získávat ať již materiální nebo jiné výhody jako mnozí jiní, kteří po listopadu zapomněli na slušné vychování. U některých mne to nepřekvapuje, u některých mne to doslova zaskočilo. Nikdy jsem text rozsudku, kterým jsem byl odsouzen, nezveřejnil. Dal jsem ke zveřejnění souhlas až nyní, když již téměř žádný z účastníků mé kauzy není na tomto světě a také proto, že se domnívám, že by to mohlo být ku prospěchu obyčejných lidí. Také jsem si uvědomil, že 2. prosince tomu bude 40 let kdy mě propustili v Plzni na Borech z vězení po odpykání celého trestu. Jako perličku mého návratu na „svobodu“ bych mohl uvést, že mne vlastně vyhodili na ulici a to jenom v lehkém letním sáčku, ve kterém mě před 18. měsíci zatkli. A tak vám dnes předkládám článek, který není z mého pera, ale se mne týká a autorovi jsem poskytl některé informace a dal souhlas ke zveřejnění celého rozsudku. Posledním impulsem k tomuto mému příspěvku je potom čtenářský ohlas, který na tento článek přišel a vystihuje hodně podstatu celé mé kauzy, která pokračovala nejenom do 17. listopadu 1989 ale i po listopadu a pokračuje v podstatě dodnes v podobě mého současného nezákonného trestního stíhání.
Z rozsudku: Hrubě urážlivě se vyjadřoval k Dr. Husákovi a s. Brežněvovi
Dnes si připomínáme Den politických vězňů České republiky a Den památky obětí komunistického režimu. Československo zažilo v poválečném období dvě velké vlny politických procesů. První a mnohonásobně krutější než ta druhá, bývá obvykle poněkud nepřesně označována jako „padesátá léta“. Zárodek těchto politických procesů totiž můžeme najít už od roku 1945 v podobě tzv. retribučního soudnictví, kde byly vedle vyložených kolaborantů odsuzovány také tehdy vládnoucím stranám Národní fronty politicky nepohodlné osoby. Redakce Znojemského týdne chystá seriál o retribučních soudech na Znojemsku, kde se ale opravdu jednalo vesměs o usvědčené kolaboranty. Procesům padesátých let jsme se podrobně věnovali před několika lety díky vzpomínkám dnes již zesnulého Jiřího Achrera.
Druhá vlna represí pak nastala v sedmdesátých letech, tentokrát už naštěstí nešlo bezprostředně o život (i když odcházelo také k úmrtím politických vězňů – viz. případ Jiřího Wonky), ale „jen“ o ztrátu svobody. Znojemský týden ví o dvou takovýchto případech na Znojemsku. Prvním z nich je případ Drahomíry Šinoglové (viz ZT 38/03). Ta byla odsouzena na 1 rok, ale vzhledem k tomu, že měla půlroční dítě, udělil jí prezident Husák po měsíci věznění milost. Svou roli zde mohlo sehrát i to, že Šinoglovou hájil JUDr. Ján Čarnogurský, jehož rodina se s Husákem dobře znala.
Dalším případem bylo odsouzení Zbyška Dřevojana na osmnáct měsíců za to, že jak doslova stojí v rozsudku: „je vinen, že od poloviny roku 1969 do konce května 1970 ve Znojmě na pracovišti v panelárně pozemních staveb n. p. Brno soustavně útočil před spoluzaměstnanci proti KSČ, Sovětskému svazu a spojeneckému svazku ČSSR se Sovětským svazem, přičemž používal též zastrašování a zesměšňování tedy z nepřátelství k socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky nejméně dvě osoby pobuřoval proti socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky a proti spojeneckým a přátelským vztahům republiky k jiným státům.“ Zbyšek Dřevojan musel vykonat celý trest do posledního dne.
V odůvodnění tohoto trestu stojí např.: „Obžalovaný Zbyšek Dřevojan pracoval jako skladník expedient v panelárně n. p. Pozemní stavby Brno ve Znojmě. Na pracovišti využíval styku se zaměstnanci a využil každé příležitosti, když viděl hlouček lidí k útokům proti politice KSČ, Sovětskému svazu a spojenectví ČSSR se Sovětským svazem. Vyjadřoval se dokonce tak, že bude bojovat proti komunistům tak dlouho, dokud nevymřou po meči a po přeslici a prvním komunistou, kterého zaškrtí nebo oddělá, bude spoluzaměstnanec Poslušný. Hrubě urážlivě se vyjadřoval k Dr. Husákovi a s. Brežněvovi, o němž se vyjadřoval, že je negramota apod. a podobně se vyjadřoval o občanech Sovětského svazu. Při odjezdu naší delegace do SSSR poznamenával, že si jedou pro rozkazy a k tomu využíval i nepříznivé počasí k poznámkám proti SSSR, že je škaredé proto, aby se u nás sovětští vojáci cítili jako doma. Dále rozšiřoval projev Dr. Kriegla zaměřený proti SSSR a zastrašovali spoluzaměstnance, že si vede deník, kam si zaznamenává zprávy o zaměstnancích apod....“
Tolik jen část z rozsudku jednoho z prvních politických procesů po pražském jaru. Tato historie, ostatně jako celá historie politických procesů na Znojemsku či role znojemské věznice v padesátých letech, kdy zde byl mimo jiné vězněn i jeden z nejlepších českých básníků Jan Zahradníček, dosud není řádně zmapována. Je to výzva pro Jihomoravské muzeum, které se této éře systematicky nevěnuje.
Jako vždy, nechávám na vás, laskavých čtenářích mého blogu jaký k věci zaujmete názor.
Zbyšek Dřevojan, Znojmo.
