Prvním slovanským státem na západě Evropy byla říše Sámova, o níž se dozvídáme z kronik. Nejznámější je Kronika Fregedarova. Jedním z největších milníků, symbolů a v dobrém slova smyslu mýtů našich raných dějin je jistě příchod Cyrila a Metoděje na pozvání knížete Rostislava do jeho Velkomoravské říše.
Nejvýznamnějším činem bylo zavedení bohoslužby ve slovanském jazyce, kterému dali písemnou podobu a získali pro jejich používání souhlas papeže. Církevní obřady se konaly dle římských pravidel. Od té doby se traduje také konflikt s říší německou (tehdy nazývanou franská) a Němci, který trval přes tisíc let. S tím
je spojován i první mučedník sv. Václav zavražděný v r. 929. Od doby příchodu Cyrila a Metoděje uplynulo již 1150 let.
Po posledních velkomoravských panovnících Svatoplukovi a Mojmírovi II. navázal na jejich říši Bořivoj v Čechách. Přišla éra Přemyslovců a při bohoslužbách zase nabyla vrchu latina. R. 1085 získává Vratislav II. jako první Přemyslovec titul královský i když ještě ne dědičně. Jeho fresku najdeme ve znojemské rotundě sv. Kateřiny. Druhý královský titul pro Přemyslovce získává Vladislav r. 1158. Do třetice získává královský titul r. 1198 Přemysl I. Zlatou bullou sicilskou získává jako český panovník navždy titul královský a to dědičně. Ruší výslovně zákon stařešinský. Čechy se staly jediným královstvím ve Svaté říši římské. Vláda Přemyslovců trvala až do r. 1306. Historický vývoj v Čechách se nevymykal vývoji v ostatních zemích Evropy. Nejsilnější rod si vždy vydobyl více či méně absolutní vládu ve své zemí tím, že ostatní konkurenční rody většinou vyvraždil. Přemyslovci si zemi rozdělili na Údělná knížectví a do historie se zapsal r. 1182 i kníže Konrád II. Ota (Znojemský). Ke svému znojemskému údělu přidal brněnský a usiloval i o olomoucký. Vedl bratrovražedné boje s pražským knížetem Bedřichem a rozsoudit je musel Fridrich I. Barbarossa. Konrád II. Ota získal titul Markrabě moravský. R. 1189 usedl na pražský knížecí trůn jako Konrád II. Ota. V r. 1189 vydal první zákoník Statut Konráda Oty a v r. 1190 založil premonstrátský klášter v Louce. http://cs.wikipedia.org/wiki/Konr%C3%A1d_II._Ota
Po krátkém období vlády Rudolfa Habskurského a Jindřicha Korutanského v l. 1306 – 1310 se ujímá vlády v Čechách Jan Lucemburský a Lucemburkové se spojili s Přemyslovci. Nejsilnější stopu v dějinách zemí Koruny české zanechal jeho syn jako český král Karel I., jako římský císař Karel IV. Po málo vídaném rozkvětu přišly ale zmatky husitských válek a úpadek. Na královský trůn usedl poslední Lucemburk Zikmund. Následovalo střídání panovníků a rodů. Ladislav Pohrobek, ale také Jiří z Poděbrad a Jagelonci. Přišla ale Bílá hora a s ní nástup Habsburků a 300 let jejich vlády v Českém království. Přišel i revoluční rok 1848 a nesplněné sliby Habsburků. V té době hrozilo české státnosti největší nebezpečí. Císař František Josef I. nesplnil svůj slib a nenechal se korunovat za českého krále. Němečtí poslanci v Říšském sněmu odmítli českou státnost, jazyková nařízení a chtěli české království rozdělit na národnostní
provincie a jako takové je začlenit do Rakouského císařství. Tehdy nastal definitivní konec tolerantního soužití Čechů a Němců. Češi svoji státnost nakonec po 1. sv. válce uhájili a obnovili. V l. 1918 – 1938 to bylo po době Karla IV druhé období největšího národního vzestupu. Na Evropský vrchol ekonomiky a demokracie nás přivedla plejáda politiků, kteří vyrostli za monarchie a byla to jejich grandiózní odpověď na snahu Němců zničit naši státnost. Kramář, Rašín, Beneš a na vrcholu T.G. Masaryk. O takové politické elitě si dnes můžeme nechat jenom zdát. V dalším smrtelném ohrožení se česká státnost ocitla po podepsání Mnichovské dohody a následné okupaci Němci a vytvořením Protektorátu Čechy a Morava. Problém soužití národnostních menšin Němců s jinými národy vyřešila nakonec Postupimská dohoda.
Nedá se v jedné malé úvaze popsat historie, která je na encyklopedii. O většině milníků naší státnosti máme alespoň základní povědomí. Každá doba nebo epocha se něčím zapsala do historie národa. I 40 let totality. Zdá se to neuvěřitelné, ale i tato doba dala světu po Čapkovi a Vančurovi Hrabala, Kunderu, Menzla a další. Dala nám i Dukovany.
Jsme zvláštní národ. Za 1. sv. války jsme pro monarchii přinesli největší materiální a lidské oběti. Šest let jsme otročili hitlerovskému nacismu. Potom jsme poslušně sloužili velkému sovětskému bratru. Trpíme sebemrskačstvím, které u jiných národů nevidíme. Po pádu totality jsme doslova rozdali národní bohatství, buď cizákům nebo tunelářům. Na obnovené české, ryze naší státnosti má nesmazatelný podíl Václav Klaus svým vstřícným postojem ke slovenským nacionalistickým požadavkům, které prezentoval V. Mečiar. Po listopadu 89 jsme vygenerovali jenom dva vrcholové politiky. V. Klause a M. Zemana. Elity v politice prostě nejsou. Celou bídu dokumentuje množství bývalých komunistů v polistopadových vládách. Nejvíc jich bylo v těch Klausových. I ten Gustáv Husák patří mezi elitu ve srovnání s dnešní realitou.
A po všech těch peripetiích si znovu nepoučitelně zakládáme na další problémy do budoucna. Buď vznikem nových národnostních menšin, které jsou někdy hodně nepřizpůsobivé, nebo neřešením základních problémů společnosti. A k tomu se přidává spousta horlivců, kteří by naši státnost nejraději předali buď do Bruselu, někteří raději do Berlína a někteří opět do Moskvy. Kolik nás zbývá, kteří chceme nést dál pochodeň naší státnosti a samostatnosti? Hrdost na to, že jsme Češi objevíme vždy po vyhraném hokeji a místo politických osobností uctíváme Jágra, Haška, Sáblikovou nebo Kvitovou. Další jména si může každý dosadit sám. Nevím jestli i jiné národy mají ve svých kalendářích tolik dnů, kterými si připomínají svoji státnost. My jich máme 5 celkem:1. leden, 8. květen, 5. červenec, 28. září a 28. říjen. Počtem svátků se ale státnost neměří. Jejich velké množství spíše svědčí o tom, že jsme k naší státnosti byli prostřednictvím našich elit příliš liknaví, a tak ji museli stále a znovu obnovovat. A jak zní známé rčení. Historie se neopakuje a pokud ano, pak už jen jako fraška. A bohužel ta dnešní státnost připomíná ze všeho nejvíc právě frašku.
Zbyšek Dřevojan, Znojmo
