Včera dorazila smutná zpráva, že nám v kanadském Torontu "odešel" jeden z našich nejlepších poválečných spisovatelů Josef Škvorecký, který strávil velkou část svého tvůrčího života v exilu. Z našich spisovatelů nebyl jediný.
Jsem rád, že si nezadal se soudruhy jako třeba Milan Kundera nebo ještě víc jako Pavel Kohout. Z dalších exilových spisovatelů bych asi nejvíc vzpomněl Egona Hostovského. Naštěstí nejsme zahrnuti inflací nekrologů ale docela střízlivého vzpomínání a pokusů připomenout a zhodnotit jeho spisovatelské dílo. Osobně nejvíc vzpomínám na jeho knížky, které u nás vycházely do nástupu normalizace. Aniž bych chtěl v sebemenším snižovat jeho práci, kterou vytvořil v exilu, jeho nakladatelskou činnost je třeba ocenit určitě samostatně. K největším a nejkrásnějším knížkám dle mého subjektivního názoru patří jeho tvorba, kterou napsal doma, ve své vlasti.
K naší škodě vzpomínáme nejvíc na Zbabělce a Tankový prapor. Byl milovníkem detektivního žánru a k jeho nesmrtelným dílům patří jeho knížka Nápady čtenáře detektivek. Je to moje nejzamilovanější knížka z jeho tvorby. Je škoda, že se zapomínáme více a hlouběji zmínit o jeho tvorbě z 50 a 60 let, kdy u nás tály ledy, než opět zamrzlo s příchodem sovětských vojsk 21. srpna 1968. K jeho nezapomenutelným knížkám patří jeho vlastní detektivní tvorba z té doby. Nejvíce je asi známá série jeho povídek a knížek o „socialistickém“ kriminalistovi poručíkovi Borůvkovi. V každé době a v každém společenském systému existuje zločin, který by měl být odhalen a potrestán. Nejinak tomu bylo i za dob totalitního režimu. Snažil se polidštit i práci kriminalistů z té doby. Je o něm známo, že do vytvořených postav částečně promítal i sám sebe. Asi víc do Dannyho Smiřického než poručíka Borůvky. Jsem pamětník a nemohu se ubránit dojmu, že tehdejší kriminální policie, které se oficiálně říkalo Veřejná bezpečnost (VB) nebyla úplně totálně zasažena tehdejší ideologií. Kriminalistická práce má své zákonitosti a jejímu výkonu dogmatická ideologie škodí. Toho si byli částečně vědomi i soudruzi.
Myslím si, že srovnání tehdejší práce kriminální policie s dnešní činností policie, která je neuvěřitelně prolezlá korupcí a klientelismem, by pro dnešní dobu nevyzněla dobře. Detektivky byly v době před vstupem vojsk i po něm velice vyhledávaným zbožím, na které se stály ve čtvrtek fronty před prodejnami Knihy. Dnešní prodejci mohou jenom tiše nebo hlasitě závidět. Josefu Škvoreckému patří nesmrtelná zásluha, že pro nás objevil americkou drsnou školu, rozšířil naše znalosti o anglosasko-americkou detektivku a její klasiky. Tuto malou vzpomínku a hold, který bych chtěl Josefu Škvoreckému tímto složit, nemohu zakončit jinak než citátem z jeho knížky Nápady čtenáře detektivek, která vyšla v nakladatelství Československý spisovatel v r. 1967 a kterou napsal v r. 1965.
„Vždyť přece detektivka skýtá tak nádherné možnosti legrace, které by těžkopádný realismus přirozeně musel vyloučit; nad důchodcem, připraveným o život chuligány pro padesát korun, se opravdu nesluší žertovat. Ale zámožní gentlemani, otráveni kvůli dvěma či třem milionům liber svými vnuky, kteří sázejí na koně? Mrtvola ženy – to je tragédie, říká Stephen Leacock, sám známý komik v detektivním žánru. Mrtvola dítěte – to je děsivá hrůza! Ale mrtvola postaršího gentlemana? No co – to je docela v pořádku. Konec konců, není to už žádný mladík – a v životě si užil…Stejně to byl asi zhýralec…Má větší cenu mrtvý než živý.“
Zbyšek Dřevojan, Znojmo.
