Přes zahlcení médií jinými kauzami - nejnovější je kauza amnestie, kterou udělil prezident Václav Klaus, občas probleskne nějaká ta zpráva o stavu kauzy Davida Ratha.
Začal bych citátem ze sv. Aurelia Augustina: „remota iustitia quid sunt regna nisi magna latrocinia“, ( není-li v nich spravedlnosti, co jsou státy než velká lotrovství“). Tento citát dle mého názoru nejvýstižněji ukazuje na současný stav justice u nás.
Kauza „Rath“ od samého počátku vzbudila neuvěřitelnou tsunami protichůdných názorů na jeho vinu nebo nevinu. Celý začátek této kauzy asi nejlépe vystihla JUDr. Klára Samková: Reakce veřejnosti na korupční kauzu poslance a středočeského hejtmana za ČSSD Davida Ratha připomíná atmosféru padesátých let v procesu s Miladou Horákovou, tvrdí přední pražská advokátka. V zájmu nalezení „obětního beránka“ podle ní hrozí porušení ústavních principů, což může být do budoucna nebezpečnější než samotná korupce. „Chtěla bych, aby se před soud dostalo deset takových jako Rath, ale v souladu s ústavou,“ říká. Poukazuje i na nesprávné státní zastupitelství, které kauzu Rath začalo šetřit a „podivnou“ roli JUDr. Lenky Bradáčové. Naprosto nestandardní bylo i trestní oznámení podané přímo na Nejvyšší státní zastupitelství a jeho přidělení právě L. Bradáčové – nikdo nemůže být odejmut svému zákonnému soudci.
Nechci se zde zabývat již notoricky známými věcmi, které vinu Davida Ratha zpochybňují. Je to otázka odposlechů jako takových. Jejich povolení, rozsah atd. Dále důkazy – nedůkazy v otázce otisků prstů a jako hlavní vůbec prokázat, že David Rath věděl o penězích v krabici a navíc, že jsou to peníze korupční, z úplatků. Těžko si představuji, že u soudu bude předložen obsah vědění z Rathova mozku. Skončí to na víře soudu nebo jeho přesvědčení? To už ale zavání totalitní justicí, když se takto nahrazovaly důkazy. Široce se rozebírala také otázka jeho vazebního stíhání a rozdílný přístup žalobců i soudců v různých jiných kauzách. Nejvíce se mluví o Romanu Janouškovi a Marku Dalíkovi. Poslední informace hovoří o skutečnosti, že ve vyšetřovacím spisu chybí část odposlechů a obhajoba nemá možnost se s nimi seznámit. Stížnost na tuto nezákonnost zamítla JUDr. Bohumíra Kopečná z Nejvyššího státního zastupitelství s poukazem, že je to součást obhajoby. Je to oblíbená demagogická argumentace této bývalé soudružky prokurátorky, která nemá oporu v zákoně.
Jsme již roky svědky toho, že si státní zastupitelství uzurpuje právo vykládat zákon. Toto právo výkladu však patří výhradně jenom a jenom soudům. Doktor Rath byl jistě velice sebevědomý, arogantní a pyšný člověk, který pro urážlivé slovo neměl daleko. Byl trnem v oku mnoha lidí a mnoha lidmi byl přímo nenáviděn a doslova prahli po jeho skalpu. Animozitu na Ratha nedokáže skrýt ani Lenka Bradáčová. Ale zákon ve svých ustanoveních Trestního řádu, § 2, odst. 5 zavazuje vyšetřující orgány policie a dozorující a dohledové státní zastupitelství k něčemu jinému. V citovaném § se uvádí: ….“V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede“. Ne náhodou zákon staví na první místo slovo ve „Prospěch“. Zákon předpokládá velkou morální sílu a integritu osob, které v orgánech policie a justice působí. Jako přirovnání mě napadá pouze citát z A.F.Voltaira: Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit Vaše právo to říkat. Ví někdo o takových osobnostech v justici? Realita práce příslušných orgánů je, decentně řečeno tristní. Policie je dle kauz, které se ji týkají v rozvalu a státní zastupitelství rozparcelováno mezi různé zájmové skupiny a snaží se získat ve světě již dávno odmítnutý status dalšího nezávislého pilíře moci na úrovni snad větší, než mají soudy. Horlivým propagátorem a prosazovatelem tohoto Vyšinského modelu byl bývalý ministr spravedlnosti Pospíšil. Zarazit tyto zrůdné představy fungování státního zastupitelství nejeví zatím ani ministr Blažek. Avizovaný soud s MUDr. Davidem Rathem nám hodně napoví.
Zbyšek Dřevojan, Znojmo.
