Hlídací psi demokracie nehlídají. Spí nebo jenom přihlížejí.

Říká se, že tisk a ostatní média jsou hlídacími psi demokracie. V naší demokracii tomu tak evidentně není. Vidíme to v praxi již dvacátý rok. Ta nejčerstvější zpráva o tom je z 24. června 2009 kdy městský soud v Praze „osvobodil“ poslance Waltra Bartoše od vědomé spolupráce s StB – VKR.

 Každý kdo se touto problematikou zabýval trochu hlouběji ví, že si ani pěšáci ani jejich nadřízení v StB nemohli dovolit „černé duše“ spolupracovníků ani v kategorii důvěrník (D), nebo kandidát tajné spolupráce (KTS) natož pak v kategorii A, nebo jiné na kterou se nevztahuje lustrační zákon. Toto autoritativně tvrdil i Dr. Žáček ještě před tím, než se stal ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Soudruzi všeobecně, natož pak u StB nebo VKR se navzájem tak hlídali, kontrolovali, špiclovali a dokonce na sebe vzájemně žalovali, že to prostě nebylo vůbec myslitelné. Nemluvě o  strachu, který měli z postihů  které by je za to čekaly. To co se děje u bezpečnostních složek dnes, to bylo za soudruhů naprosto nemyslitelné. Všichni známe realitu, netřeba rozvádět. K problematice StB je třeba si něco prostudovat.  Stačí směrnice Ministerstva vnitra A-oper-I-3, A-oper-II-1 a další směrnice pro práci s tajnými spolupracovníky StB a VKR. Je zvláštní, že po jmenování ředitelem ÚSTR a zveřejnění jmen poslanců a senátorů na seznamech spolupracovníků StB a VKR nebo případu M. Kundery, Dr. Žáček změnil názor téměř o 360°. Hned nato také spousta pracovníků ústav opustila. Kariéra a účelové podřízení se vládnoucí politice měla zase navrch. Pravda je, že spolupracovník v kategorii D „nemusel“ vědět o tom, že o jeho spolupráci vede jeho řídící důstojník svazek, ve kterém vše zaznamenává. Byli až nechutně důslední. Zajímaly je i vyložené drby podle hesla, není šprochu…..Nikdy nemohli vědět co se jim bude v budoucnu hodit. Třeba kolikrát vedla Olga domů ožralého Vaška po těžké práci disidenta. Jedno ale dotyčný věděl naprosto určitě, že se stýká a spolupracuje plněním pokynů s příslušníkem StB nebo VKR. Opačná tvrzení nebo popírání této spolupráce jsou bajky z Říše pohádek spolupracovníků a popíračů spolupráce. Neočištěná justice jim jde účelově na ruku. Mgr. MUDr. Ivan Langer spolu s celou ODS slíbili nápravu. K nápravě jak vidno neudělali nic. Soudy se nezabývají důkazy, ba ani je nevyžadují např. od ÚSTR, který byl přece ze značné části právě k tomu vytvořen. Že jim často toto „ochotně“ dosvědčují bývalí příslušníci StB-VKR má dvojí důvod. První, ten lepší je ten, že železná zásada této profese říká, že jména spolupracovníků se nikdy neprozrazují. Druhý důvod je ten, že se bývalí estébáci musí docela dobře bavit tím co jim naše společnost kolem těchto kauz předvádí. Zřejmě by byl potřeba speciální zákon, který by donutil soudy věci řádně důkazně prověřit. Evidentně by tomu napomohlo, kdyby prokázané popírání spolupráce s StB nebo VKR bylo trestně postižitelné, zrovna tak jako falešné svědectví bývalých příslušníků StB. Za ty statisícové částky odstupného a extra velké důchody by měli mluvit pravdu. Jinak jim ty finanční výhody odebrat a nechat jim důchodcovské minimum. Vždyť jsou na tom v drtivé většině případů lépe než jejich oběti. Někteří si ještě navíc rádi přiloží polínko aby demokratický vývoj poškodili.  Takže na to, že každý kdo je na seznamu uveden ať je to Kavan nebo Bartoš, vědomě spolupracoval, můžeme vzít jed nebo si vsadit. Dle nátury. Je to jenom otázka míry, délky a intenzity spolupráce. Nic víc, nic míň. Organizace bývalých politických vězňů jsou naprosto neschopné cokoliv účinného podniknout k nápravě. A navíc, jestli jste si všimli, značná část politických z let 1969-1989 v čele s V. Havlem, P. Uhlem, J. Rumlem atd. neudělali pro očistu bezpečnostních složek nic.

Zbyšek Dřevojan, bývalý politický vězeň.