Česko obchází strašidlo – strašidlo komunismu !

Pro mnohé zaskočené a podléhající panice představují výsledky posledních voleb hrozbu Rudé záře nad Českem – při katastrofické představě výsledku voleb TOP 2016-2018.

"Prezident Václav Klaus považuje výsledek voleb za tak jasný, jednoznačný a srozumitelný, že žádné složité interpretace k němu nejsou nezbytné. Prezident je přesvědčen, že výsledku voleb každý rozuměl a každý si z nich vyvodil sám pro sebe patřičné závěry," uvedl mluvčí prezidenta Radim Ochvat. To byla stručná, výstižná a nad slunce jasnější analýza výsledku krajských voleb 2012, za kterou by se nemusel stydět ani špičkový politolog. Naprosto stejná analýza a pojmenování patří i výsledku voleb do Senátu. Teď přijde na pořad dne kdo a jaké závěry si z voleb vyvodí. Nejsem politolog ale i jako občana mě několik závěrů napadá. K ruce jsem si vzal Manifest Komunistické strany, ze kterého pochází v parafráze citátu z nadpisu, kdy v originále se píše nikoliv o Česku ale o Evropě. Od jeho napsání uplynulo letos 165 let a příští rok tomu bude 165 let od jeho knižního vydání. Komické na celé věci je skutečnost, že západní státy nepoznaly v reálu vládu komunistů až na malé výjimky jejich účasti v několika málo koaličních vládách ve Francii a v Itálii. Snad proto se v těchto západních demokraciích staly komunistické strany běžnou legitimní součástí jejich politického spektra bez doprovodných hysterických mobilizací? Česká „pravice“ přišla k moci „legální“ cestou zásluhou jiných po určitých společenských turbulencích před a po listopadu 1989. Velice podobně jako komunisté po volbách v r 1946 a únorovém „převratu“ v r. 1948. Skutečná role Václava Havla při předávání moci bude v budoucnosti historiky teprve objektivně popsaná.

Na rozdíl od našich polistopadových vlád, komunisté věděli naprosto přesně co mají po uchopení moci dělat.

Přesný návod měli v již zmiňovaném Komunistickém manifestu: „Pařížská Komuna podala důkaz, že dělnická třída nemůže prostě převzít hotový státní aparát a uvést jej do chodu pro své vlastní účely.“ Toto konstatování má obsah politického zákona. Naskýtá se otázka proč se jím naše nově utvořené vládnoucí elity neřídili? Vždyť např. většina Chartistů byli bývalí komunisté, kteří tyto základní pravdy převzetí moci velice dobře znali. Byla to jenom náhoda, zapomnění nebo úmysl?  Byla to směs všeho dohromady, která byla podstatou sametového předání moci. A tak vše vykvasilo v nynějších volbách. Byly nynější volby pro českou pravici Napoleonovým Lipskem? Vzpamatuje se česká pravice skutečně jak by jí slušelo, kdyby byla autentická?  Nebo jenom na krátký čas než přijde definitivní Waterloo jejího vládnutí? Zatím premiér Nečas dělá vše pro konečné zúčtování a koleduje si o to Waterloo. Zdá se to být úsměvná historka jeho debata s Romanem Smetanou, ale možná nám říká víc než tušíme. Pokud je pro premiéra důležitější ochrana majetku politických stran před jejich počmáráním od nespokojených občanů, kteří tak vyjadřují všeobecný názor na současné vládní elity, před ochranou státního majetku před různými kmotry a mafiány, kteří státní majetek rozkrádají a kořistí z něho ve velkém, je to na hluboké zamyšlení nad jeho politickými postoji. Čmárat po předvolebních plakátech politických stran je nejenom u nás, ale snad v celé Evropě docela běžným jevem. I jím zapuzený ministr spravedlnosti Pospíšil po dlouhých úvahách přišel na to, že je pro něj populisticky výhodnější se postavit za Smetanu. Důsledky  politicky neprozíravého postoje ke kauze Smetany, se Nečasovi vrátí. Ale jinak než si dnes myslí. Je to možná jenom malý detail, který hodně vypovídá a napovídá o jeho hodnotovém žebříčku a to se odrazí v budoucnosti.

Jako bývalého politického vězně mě volební úspěch komunistů vůbec ale vůbec nepotěšil. Ale říká se, že všechno špatné je k něčemu dobré. Pokud vzestup komunistů a jejich stálá hrozba bude působit jako bič na masově rozšířenou politickou a mocenskou korupci, pak je to pozitivní. Pokud ani tato hrozba komunismu, o které kdysi Karel Marx napsal v Manifestu Komunistické strany: „Strašidlo komunismu obchází Evropu“ nezmění radikálně poměry u nás, přijde Waterloo. Jsem již v důchodovém věku a jenom se smutně dívám, jak bývalí příslušníci StB si užívají výsluhy, nadstandardní důchody a užili si statisíce korun vyplacených jim jako odchodné. Zatím co pár tisíc přestárlých a nemocných politických vězňů čeká na almužnu v podobě odznaku Boje nebo Odporu proti totalitnímu režimu. Nevím, jestli mám toužit po tom dožít se voleb v r. 2016 nebo 2018, kdy komunisté po 70 letech zaznamenají volební vítězství jako v r. 1946. Tenkrát většina lidí uvěřila tomu, že půjdeme svojí cestou a bude platit Marxovo: „Místo staré  společnosti s jejími třídními protiklady nastoupí sdružení, v němž svobodný vývoj každého jednotlivce je podmínkou svobodného vývoje všech.“ Tehdy komunistům nahrála hloupá politika české „pravice“ a dostali se k moci legální cestou když pro Gottwaldovu rekonstruovanou vládu hlasovalo 230 poslanců ze 300. Nepřišel Marx ale Stalinismus. Potom si pohár hořkosti vypila pravice do dna. Pohár hořkosti si česká pravice začala plnit již před několika roky. Doufejme, že ho nebude muset vypít a my občané s ní. Kontrolní otázka nakonec: „Je u nás nějaká skutečná politicky autentická pravice“?  

Zbyšek Dřevojan, bývalý politický vězeň, Znojmo.