Na "nucených" pracech v Německu...

Zbrusu novým vozem Škoda Octavia II, který vehementně odmítá můj kolega Fox umýt se zdůvodněním, že se stejně rychle ta bílá barva zašpiní...

...vyrazili jsme na první akci pod vlajkou našeho nového zaměstnavatele Nomad Data Offense - na výstavu Systems, která se, jako každý rok konala v zemi vepřovým a pivem oplývající - Bavorsku. Místo, které je pro Český národ synonymem zrady - Mnichov jsme hodlali navštívit s tím, že rozhodně nezradíme žádnou ze svých cestovnmích zásad. A tak se i stalo. Měli jsme se opravdu dobře...

Po vzoru pana Foglara a jeho románových postav, i my většinou lovíme tzv. bobříky. Říkáme jim tak i proto, že se k našim osobám většinou hodí obraz úplně jiného zvířete, či zvířat. Díky naší práci to nejsou rozhodně bobříky samoty, hladu, ba ani mlčení, je to prostě úplně jiná „soutěž" a dost možná úplně jiný „sport".

Zatímco do jiných zemí jezdíme s přecevzetím ulovit malého, či většího bobříka (poznámka: velký bobřík = konzumace alespoň jednoho ležáku Foster's, porce lasagní, a středně propečeného steaku, malý bobřík pak = různé mutace této trojice, samozřejmě ne všechno naráz!), do Bavorska jsme odjížděli s tím, že australské pivo Foster's seženeme jen těžko. Základní stavební kámen originálního bobříka tedy chyběl, ale my si téměř vždy dokážeme poradit. Ale to předbíhám.

Cesta začala zajímavě. Cestování do Mnichova je nejpohodlnější přes Rakouskou republiku, po dálnici, rozhodli jsme se, nicméně Rakousko v oněch dnech marně bojujovalo s jadernou elektrárnou v Temelíně. Rakouští soudruzi se tedy rozhodli, že nám zavaří totální blokádou hranic, aniž by tušili, že každý správný čech či moravák je tak trochu pašerák a dokáže se přes hranice dostat i přes protitankové zátarasy. A tak se také stalo. Jízda po lesní cestě ubíhala celkem v pohodě. Do Rakouska jsme se vpašovali snadno, zanechávaje za sebou kontejnerky s uranem, abychom i potmě trefili zpět...

Po cestě jsme zapředli zajímavou filozofickou debatu na téma „Co takhle vyhlásit Rakousku válku", přičemž jsme hýřili nápady na zapojení nových strategických zbraní, například postavení obřího praku vedle Temelína a střílení vyhořelého paliva směrem na Vídeň a pak jsme se oba smáli představě moncnářství, že pokud otevřeme Temelín, zavřeme Dukovany. Jak naivní...

Svým ostatním zásadám jsme měli zůstat věrní jen o několik hodin později, po našem příjezdu do Mnichova. Dostali jsme se (jako obvykle) do problémů s dopravou, parkováním, a jak jsme se měli dozvědět záhy, i s ubytováním. Díky obětavému nasazení v té době již navigátora Foxe se nám nicméně podařilo zabloudit až před náš hotel. Zaparkovat se nám podařilo až po chvíli a u parkování se musím zastavit.

Provoz byl docela hustý. Volné místo bylo na boku ulice v řadě aut a tak jsme začali manévrovat. Velice záhy jsem zjistil, že než naše auto, to spíš zaparkuju do té mrňavé mezery raketoplán, takže se za náma začala tvořit kolona. Všichni byli docela nervózní, až na řidiče autobusu, který stál hned za náma, a kterýho evidentně bavilo sledovat naše počínání. Asi po pěti minutách jsme konečně mezi auta vmanévrovali a kolona se rozjela. Autobusák se vyklonil z okna a zavolal na nás, „Chlapi, dobrý, ale zaparkovali jste vedle požárního hydrantu a tam se stát nesmí"... No výborně. Naštěstí k žádnému požáru nemělo dojít, brzy se nám podařilo v blízkosti objevit podzemní parkoviště, přičemž kolem nás projíždějící policisté dokázali nad naším drobným prohřeškem zamhouřit oko.

Ubytování se rovněž neobešlo bez potíží. Vedoucí hotelu nám oznámil, že protože jsme měli přijet o den dřív (a nepřijeli jsme) náš hotelový pokoj pronajal někomu jinému.

Po krátké, nicméně intenzivní výměně názorů, kterou kupodivu přežil, nám jeden pokoj uvolnil, takže ani nebylo třeba dalších intervencí. Bylo to vlastně divné, protože jsme opožděný příjezd hlásili faxem na začátku týdne, takže by mě zajímalo, ve kterém to mnichovském hotelu nad naším avízovaným pozdním příjezdem kroutí hlavou, ale to není tak podstatné.

Podstatné bylo, že jsme konečně bydleli a mohli se tak věnovat nástrahám velkoměsta, kterým Mnichov bezesporu je. Navštívili jsme několik místních restaurací a barů a po vydatném základu jsme začali degustovat zdejší pivo...

Ranní probuzení indikovalo, že pivovarů je přece jen přesila, kterou zmůžeme jen těžko. No nic, za pokus to stálo. Na snídani jsme vypili hlavně hodně džusu a pak se odebrali na výstaviště, které se mělo stát, na několik příštích dní, naším pracovištěm. V hotelu nás mile překvapila pokojská, která mluvila plynně česky, takže jsme začali doufat, že nejsme jedinými lidmi z bývalého protektorátu, kdo je v Německu, jakkoli 60 let po válce, na nucených pracech.

Systems byl ten rok hlavně nudný, protože naši kolegové nám opomněli připravit hardware, který jsme měli u nich v úschově, a proto jsme našli v okolí jednu velmi půvabnou slečnu hostesku, kterou jsme obšťastňovali častými návštěvami a zásobili ji cukrovinkami, na kterých začala být ke konci výstavy evidentně závislá.

Večer jsme se pak opět zamýšleli nad tím, jak by Mnichov vypadal a výstava Systems zrovna tak, kdyby Spojenci Hitlera neporazili... Shodli jsme se, že svět IT by s největší pravděpodobností byl podobný tomu dnešnímu, ale naše role by byla s největší pravděpodobností odlišná. Například v restauraci bychom neseděli u piva, ale umývali nádobí v kuchyni a výzdoba stěn by možná zahrnovala usměvavé fotografie úplně jiných lidí, než je tomu dnes...

Ve zdraví jsme se vrátili, s Rakouskem uzavřeli příměří, no a můj parťák Fox nakonec to auto taky umyl...

Hezký den...