Netrvalo dlouho a na veřejnost se opět dostaly záběry o porušování dopravních předpisů ze strany řidičů našich vládních činitelů. Hodně často si kladu otázku, proč vlastně pro podobné spoluobčany nemusí platit dopravní předpisy, proč musí dávat na odiv svoje postavení ve společnosti ve formě majáku na své limuzíně. Použití majáčku a s tím spojené výhody by měly být využívány jen ve výjimečných situacích a velmi odpovědně. To, že se některému z ministrů nechce stát v dopravní koloně k takovým případům, dle mého názoru, nepatří. Ostatní řidiče to nejspíš jen popudí a celá ta záležitost trochu zavání arogancí moci.
Je přitom zajímavé, že ve většině případů si převážený ústavní činitel ničeho nevšimnul, neboť byl zaneprázdněn náročnou prací anebo přepaden spánkem, jako například pan John, takto ministr vnitra, který spolu s ostatními spolustraníky nejprve demonstrativně přijel na první zasedání sněmovny tramvají, aby za pár týdnů ignoroval porušení předpisů ze strany svého řidiče. Protože spal. Měl jsem za to, že rozhodnutí jet/nejet s majáčkem není čistě na řidiči, nýbrž že pokyn vydává převážený. Možná se ale mýlím, nikdy jsem ústavním činitelem nebyl…
Vůbec mě tak nějak překvapuje touha našich představitelů něčím se odlišovat. Pěstovat si gloriolu vyšší třídy, tedy zásadně jezdit limuzínou s tmavými skly, majáčkem a ochrankou…
Když jsme u těch pomp a majáčků, dovolím si malou návštěvu Iránu…
Když svého času Jeho Veličenstvo Šáh Muhammad Réza Pahlaví projíždělo Teheránem a nejednalo se zrovna o jízdu při příležitosti státní návštěvy, nikdo si toho, že jede panovník ani nemusel všimnout, protože projížděl bez doprovodné kolony, bez majáku a především civilním vozem, který případně i sám šoféroval.
Možná by lidem, kteří mají tento národ řídit neškodilo trochu pokory a úcty k ostatním. A když už kdokoli spáchá nějakou hloupost (veřejný činitel, zpěvačka nebo režisér), přiznání vlastní viny nebo minimálně jistého podílu na ní je daleko sympatičtější a oceněníhodnější než trapné a ubohé výmluvy typu „spal jsem“, „nepamatuji se“, „já to tak nemyslel“ nebo podobně.
Pak bude radost v naší společnosti žít…
