Právě teď se ale cítím nějak rozpolceně. Nedaří se mi psát tak, jak bych si přál. Osm povídek rozepsaných, jedna humoristická navrch.. A inspirativní můza, co by mne políbila nikde.. Jako by v té spojené nádobě bylo vyhořelé radioaktivní palivo, které nemám kam uskladnit, jak se ho zbavit, a které mi připomíná dobu, kdy mi chemické reakce zatemňovaly mozek, nebyl jsem schopný racionálního uvažování, ale cítil jsem se hrozně šťastný.. Jak by zazpíval Michal Prokop.. To ale bylo před tím vejbuchem..
Výbuch neměl nic společného s jadernou silou, ale v mém životě udělal paseku jako v Hirošimě.. Dodnes si pamatuju na naše první setkání.. Dodnes cítím na rtech její první pusu.. Dodnes si vybavuju ten večer, kdy jsme si byli úplně nejblíž, jak jenom dva lidé mohou být.. A dodnes si pamatuju úplně přesně ten večer, kdy to vlastně všechno skončilo. Kdy jsem neudělal něco, co jsem udělat měl a pak už náš vztah padal z veliké skály, aby se dole rozbil na malinkatý kousíčky, co nedokáže nikdo na světě dát dohromady.. I kdyby chtěl, vždycky aspoň jeden kousek té mozaiky bude chybět a už nikdy nebude tak krásná a kouzelná jako dřív..
Byla krásná a jsem na milion procent přesvědčený, že pořád krásná je.. Byla citlivá a já jsem na milion procent přesvědčený, že pořád citlivá je.. Měl jsem pro ni a pořád ještě mám spoustu přívlastků, o kterých jsem na milion procent přesvědčený, že ji stále zdobí.. I když je mi teď tak vzdálená, jako tajemná hvězda na obloze.. Svítí a připomíná se mi každý večer, a přitom je její světlo jen připomínkou doby, která už dávno minula, nikdy se nevrátí, a pokud ano, tak jen ve vzpomínkách..
Stokrát jsem se mohl ptát sám sebe, co vlastně od své partnerky chci. A odpověď na tu otázku jsem si dokázal přesně formulovat až v okamžiku, kdy se mě ONA na ni zeptala. Byla to jedna z věcí, které mne na ní překvapily. Pak mne nepřestávala překvapovat dál, každý den, každou minutu.. Ne, nepřeháním. Ani v nejmenším..
Potkal jsem ji v pozdním podzimu. Byla nervózní a nejistá, ale brzy z ní tyhle pocity asi spadly. Smála se mým průpovídkám, nebála se ozvat, když se jí něco nelíbilo, rozdávala kolem sebe dobrou náladu a úsměvy. Snad právě tehdy a tam mezi námi vzniklo to nepatrné pouto, které nás mělo později spojovat i přesto, že jsme se toho oba báli..
Já proto, že ze zásady si přece nemůžu nic začít s kolegyní, která je navíc o dost mladší než já.. Ona na tom byla jinak, ale to mi řekla až časem..
Když se mě tehdy zeptala, co vlastně od své partnerky čekám, zamyslel jsem se a odpověděl, že hledám někoho, s kým mi bude dobře nejen v době, kdy působí ta čistá chemie ve formě hormonů, ale pořád. Aby to byl někdo, s kým si mám co říct. Aby to byla dívka, která bude nevýslovně krásná celý svůj život, aby byla osobou, se kterou si dokážu představit zestárnout. Někdo, s kým si dám pusu i panáka. A i když náš vztah přikryje temný mrak hádky, která se nevyhne nikomu, aby ani jeden z nás nemusel mít pocit ponížení, když jako první řekne: "promiň". Pravá krása každého člověka je totiž uvnitř. Až vrásky přikryjí kdysi sametovou tvář, nebude to poznat u dívky, která je krásná celý život.. A takové dívce toužím nosit květiny. Při každé příležitosti. Třeba takové, že se na mne včera usmála a rozsvítila mi ponurý den..
Čas pomalu běžel a já byl raněný slepotou. Nevšímal jsem si jejích náznaků, nevšímal jsem si jejích pohledů, které znamenaly víc než jen prostou funkci jejích nádherných očí.. A ona se mi pomalu vzdalovala..
Mluvil jsem před ní o člověku, po kterém toužím.. Po nevýslovně krásné dívce a nestačil jsem si všimnout, že je to právě ona, o kom mluvím a kdo je v mém srdci víc než jen kamarádka..
A pak najednou bylo pozdě, nebo ne? Ze svých citů jsme se jeden druhému vyznali.. Jen ona.. Ona už nebyla sama.. Nechal jsem si lásku, po které jsem toužil protéct mezi prsty..
Rozešli jsme se jednoho dne jako přátelé. Ona se mnou proto, že nemůže zklamat člověka, se kterým žije, a který ji miluje a ona jeho. Já s ní, protože i když neumím prohrávat, občas to musím překousnout. Ten den jsem se opil. Kamarádovi jsem řekl, že kvůli tomu, že jsem se právě rozešel s dívkou, se kterou jsem nikdy nechodil.. Bylo to celý nějaký divný..
Jenže pak se něco změnilo. Častěji než dřív jsme si volali a psali, to už jsme dávno nebyli kolegové. Častěji jsme se vídali mimo a smáli se při skleničce i na našich vyjížďkách na kole nebo autem na výlet. Častěji jsem jí nosil růže a každý den psal dopisy, do kterých jsem šifroval svá přání a touhy. Jakoby se něco zlomilo. A pak, jednoho dne se to stalo. Vrátil jsem se z cest a ona za mnou přijela.. Slavil jsem zrovna s přáteli narozeniny jednoho z nich a ona se najednou objevila u baru. Večer s přáteli pro mne skončil a my dva od té chvíle měli oči jen pro sebe..
To byl ten večer, kdy jsme si byli nejblíž. Vzpomínky na naše milování jsou ještě pořád živé.. A já začínal věřit tomu, že jsem ji získal navždy..
Cesty osudu jsou zvláštní. To milování nemělo být zároveň poslední, věděli jsme to oba dva.. A přesto bylo..
Se svojí láskou jsem nějak ztratil i inspiraci k dalším dopisům, moje povídky zůstávají rozepsané a já se marně snažím se k nim dostat zpět.. Nemine den, kdy bych si na tu dívku nevzpomněl a srdce se mi rozbuší, když ji někde potkám..
Ten den, kdy jsem chtěl přestat tlačit na pilu jsem za ní večer nepřijel. I když jsem měl. Napsala mi ten večer, že do poslední chvíle doufala, že se objevím ve dveřích. Že na hvězdy, které právě pozoruje se budeme dívat společně. Ale já tam nebyl. Možná právě tehdy se to stalo.. A já při výhodě a servisu na vítězství v turnaji, kde ona je hlavní cenou, tam jsem celý zápas ztratil. A nikdy nedostal druhou šanci..
Pak jsme si psali a volali míň. A vídali se zřídka.. A jednoho dne pak mezi náma přeletěla poslední SMS zpráva.. A já ji ztratil navždy.. Umět tak vrátit čas..
