Ano je to strašné.

Podnikatelé předělají staré barabizny na starobince, pak už jen sehnat jakýkoliv personál a maximalizovat zisky. Přes všechny řeči o humanitě je nemohoucí člověk vnímán jako bezcenný, jediné pozitivum: zdroj příjmu. Ale poptávka převyšuje nabídku, takže žádná velká starost.

Domácí péče je východisko přesně tak, jak píšete v závěru blogu. Funguje ale především u početnějčích domácností, kde se mohou jejich členové v péči o blízkou osobu střídat. A demence je nejstrašnější. Pokud má starý člověk rozum a dokáže svým blízkým dát najevo, jak je rád, že o něj pečují, moc jim to pomůže. Když rozum chybí, je to opravdu moc těžké.

Paní Šikulová přesně jak píšete. Paradoxní v mém příběhu bylo, že těsně před tím než otce propustili z nemocnice se přeci jenom jedna pečovatelka se živnostenským listem objevila, měla by prý čas každý pátek na celý den, kdy k žádnému klientovi nedocházela a ještě k tomu to byla zdravotní sestra, takže ani žádný problém s podáváním léčiv by nebyl. Otce i viděla, abych si byla jistá, že to s ním zvládne, než podepíšeme smlouvu. Myslela jsem, že zas bude vše v pořádku, bohužel otce za týden zradilo srdíčko.

Díky za blog, aspon ted vím, co mně čeká.

Pane Marku v klasických DS, kde jsou normálně myslící senioři to třeba tak špatné není, nevím. Hlavně by měla být nějaká osvěta, aby lidé už nejpozději ve středním věku věděli jak který typ demence vzniká a pokusit se tomu vyvarovat. Např. Alzheimera, kterého je teď tady tak veliké množství, jsou dva typy, vrozený však má je menší množství lidí (20%). A sporadický, u kterého se píše, že je to tak 80% případů a dá se mu předejít.

Hodně smutné...