Neustále poslouchám co všechno máme v genech, jakou máme mentalitu a většinou nesouhlasím s tím co je mi sdělováno. Musím však suše konstatovat, že na šprochu je pravdy víc než trochu. A proto v čase před celostátním obžerstvím přicházím se svou trochou do mlýna a pokusím se jeden charakteristický povahový rys popsat. Sonda do hlubin romské duše se však konat nebude. Bložík jest příliš krátký na to, aby obsáhl něco tak svérázného
Počátkem 90-tých let jsem hodně kamarádil s jedním vietnamcem. Do dnes jsme přátelé, ale vídáme se velice sporadicky. Tenkrát prodával na tržnici ve Hřensku sádrové trpaslíky a jiný kýčovitý sortiment. Stál tam vtom stánku v létě v zimě v každém počasí více jak 12 hodin denně od pondělí do neděle. Bydlel v panelákovém bytě 1+1 spolu s dalšími osmi vietnamskými prodejci. Jedna místnost sloužila jako provizorní skladiště zboží a v té druhé spali, jedli, "žili". nikdy tam nebyla postel, všichni spali na zemi (asi tradiční kulturní zvyk). Kdykoliv jsem tam přišel, tak jedli suchou rýži, nebo nudle. Žádná kachna, ani exotická zeleninová směs s masem.
Nyní po cca 15-ti letech odříkání a spoření vlastní svůj dům, kde provozuje večerku a může si dovolit ten luxus, že v neděli má zavřeno a spí, až do oběda. On prostě učinil oběť pro blaho příští generace a v důsledku toho jeho děti nabyly jistý sociální status. Po letech extrémního sebeodříkání tento člověk vybudoval pro další generaci vietnamců světlou budoucnost.
Proč to píšu? Spousta Romů v této rovině neuvažuje. Mají divnou mentalitu, jsou finančně negramotní a i když milují své děti, tak si neuvědomují nutnost vlastní oběti pro příští generaci. Mnoho Romů do budoucna moc nevidí, úmyslně neoperují s jiným časovým horizontem, než-li dneškem. Jenže dnes si musí celá jedna generace utrhnou od úst, aby jejich děti poskočily na společenském žebříčku o pár příček nahoru. Pragmaticky uvažovat o tom, co bude za 10-15 let a podle toho se začít chovat již dnes prostě většina Romů nedovede. Je to známka pohodlnosti a nezodpovědnosti.
Kdykoliv zajdu někam na návštěvu tak se tam vyváří jak pro armádu vojáků, bůček se peče, ať je neděle, nebo středa a hrnce na plotně plné, až po okraj. Kvartýry vyšperkované, oblečení všechno značkové a cigarety na stole s velbloudem. Stačilo by jenom přestat kouřit a ušetřené peníze si dávat na spořící účet pro děti na studium. Všichni hovoří o tom, jak to mají těžké. Já když tyto lidi poslouchám, tak si vzpomenu na přítele vietnamce, jak spal na zemi a jedl suchou rýži a musím se potměšile usmívat. Romská mentalita nepřipouští tu skutečnost, že se jedna generace bude muset obětovat pro blaho té příští.
Je mi s toho smutno, když uvažuji nad tím, že tento povahový rys je velice rozšířený a dá se skutečně tvrdit, že je to romská mentalita. Nic kuturně tradičího v tom nevidí, naopak to vnímám jako škodliví fenomén.
PS: Nejsem psycholog, ale přes to věřím, že existuje spousta odborných definic sáhodlouze popisujících tento jev. Nepouštím se do odborných disputací na shora popsané téma. Pouze konstatuji fakt, který mě jako Roma velice deprimuje.
