Z jara letošního roku se stalo to o čem se u nás ve fabrice dlouho šeptalo. Ne dostatek zakázek, žádný strategický partner, špatná hvězdná konstelace? podnik České loděnice a.s. šel do kopru a 120 zaměstnanců dostalo výpověď....včetně mě. Mám dvouletou dceru, partnerku na mateřské a Já jako živitel rodiny selhal.
Těžko adekvátně posuzovat co se vůbec stalo. Z pozice řadového zaměstnance viním nekompetentní management. Papaláši nahoře nepochybně viní řadové zaměstnance, kteří nedodrželi termíny staveb plavidel. Někdo zase vnímá důsledek finanční krize, jelikož když se nevozí zboží, tak nejsou nutná nová plavidla. Co člověk to názor. Podstatné je to, že všichni dostali padáka. Proč? To je nyní vedlejší.
V lednu to začalo, první vlna propouštění. V únoru druhá a ta se dotkla i mě. Výpovědní lhůta klasicky dvou měsíční a od května nezaměstnaný.
Stál jsem ve frontě na pracáku spolu s dalšími deseti chlapi z loděnic v rukou křečovitě svíral potřebné doklady, vyplněné formuláře, osvědčení a styděl se. Chlap v nejlepších letech a bez práce, jde si vyžebrat podporu v ne zaměstnanosti. Hnus. Vyfasoval jsem úřednici, která se bude starat o zprostředkování zaměstnání a taky mi byla na určitou dobu přiznána podpora v nezamstnanosti. Na první schůzku jsem se dostavil s půl hodinovým předstihem. Bylo mi sděleno, že práce je ne dostatek a z datumu na kartičce jsem vyčetl, že další návštěva se uskuteční, až za měsíc. Do té doby mám zřejmě sedět doma na zadku, tloustnout a využívat volna, spát do deseti atd. Jsem v pozici těch které kritizuji pro jejich nezodpovědný přístup k životu...Tak to ne!!! Rozhodil jsem sítě mezi známými a příbuznými a usedl k počítači. Hned první den jsem zareagoval na dvacet inzerátů a rozeslal deset životopisů a motivačních dopisů. Beru všechno, nejenom zaměstnání na které mám kvalifikaci (např.: provozní zámečník, svařeč, lodník pro říční dopravu), ale i hůře placená místa, kde není kvalifikace a vzdělá nutnost (brusič kovů). Další den to samé, již od 7:00 sedím u počítače na hledám práci. Po obědě mě střídá moje paní a já vybíhám do trafiky a kupuji všechny inzertní noviny. Volám...prosím...přesvědčuji....chodím na pohovory. Jedu do Ústí nad Labem a eviduji se u soukromé firmy, která srostředkovává zaměstnání.
Jsem psychicky zdeptaný. Mám možnost makat na černo a zároveň pobírat podporu, ale do toho nejdu. Nechci vystavit svoji rodinu problemům a vím, že dříve či později se každá levárna proflákne a následky jsou katastrofální. Trochu brigádničím, ale pouze do honoráře 4 000 kč, což zákon umožňuje. Po dvou měsících frustrace se konečně vyplatilo mé úsilí. Podepsal jsem pracovní smlouvu. Musel jsem sice vzít práci, kdy měsíc neuvidím rodinu jelikož budu v Holandsku na lodi a pak měsíc na volnu. Finanční stránka věci je však důležitější. Mé pocity nejsou podstatné, stěžejní je blaho mé rodiny o kterou se musím postarat. Dceři se bude stýskat a na partnerku bude kladeno větší břemeno. Znám to, můj otec je taky šífák a živě si vzpomínám jak jsem ho málem nepoznával, když jsem byl malý kluk a on jezdil lodí do Hamburgu a domů se vracel po měsíci. Na druhou stranu jsme měli vše co jsme potřebovali a mnohem více.
Sám jsem si prožil pocity těch co jsou bez práce, ale navíc jsem si uvědomil, že člověk toho snese hodně a má i hodně možností. Jen využít ty správné a neklesat na mysli. Osobní zájmy musí jedinec odsunout na vedlejší kolej a zaměřit se pouze na potřeby svých dětí, své rodiny. V tomto vidím tradiční romské hodnoty, které jsou dnes v úpadku. Válčit se musí, ale vědět proti čemu a komu...., kdo je můj největší nepřítel. System? Škrty v sociální politice státu? Možná, že jedinec jako takový, který nevyužije šechny možnosti je tím nepřítelem sám sobě. Možná, že spousta lidí si zvykla přijít k hotovému a proto své schopnosti nevyužívá dostatečně. Nevím, ale je mi jasné, že jsem vlastním přičiněním získal práci a mohu opět chodit s bradou hrdě vztyčenou. Nikoliv stát, nikoliv Úřad práce, ale já sám jsem se dosta z dočasné bryndy. Takže to jde a ten co hledá argumenty pro to, aby zdůvodnil svou neutěšenou životní situaci musí spytovat svědomí a zeptat se sám sebe: " Udělal jsem dost, dělám dost, mohu nějak sám přispět?"
