Neni I jako Y

Nedavno si moji rodicove vehementne stezovali, ze jejich dcera, puvodne gramaticky prakticky bezchybna, se nejenze dnes uz cesky nedomluvi, ale hlavne ani nenapise. To, ze se jim na Skypu pravidelne zasekavam na "No jak se to rekne, no, tamto!" evidentne nevadi ani zdaleka tolik jako ze jsem jim poslala vanocni darky do Frantiskovich Lazni. 

Ja jsem vzdycky psala s gustem a rada a ze vsech slohovych cviceni jsem si pravidelne odnasela jednicky (coz treba na stredni byly jedine jednicky, ktere jsem za pololeti videla). Chvili jsem si dokonce pohravala s myslenkou, ze bych mozna zkusila zurnalistiku, ale ponevatz jsem se nedostala ani do Brna (kde brali jednoho ze 17, na rozdil od UK, kde brali v te dobe jednoho ze 200), sla jsem misto toho uklizet do Nemecka, coz se nakonec ukazalo jako lepsi reseni, ale o tom nekdy jindy. Nicmene tedy moje ucitelky ve slohu nevyzadovaly jenom stylove prace, ale take urcitou uroven pravopisu. Takze s otazkami ohledne jazyka ceskeho se u nas v rodine chodilo za mnou. 


Jenze, jak uz jsem se zminila, v devatenacti letech se slo za hranice, pak za pruliv a nakonec za ocean. A prekvapive, tam uz se nikde cesky nemluvilo. A tak jsem zacala "ztracet" slovicka. Nejdriv takova ta casto pouzivana, treba "selatka," a pozdeji uz to zacinalo vypadat na polovinu slovni zasoby. V druhe fazi jsem "prekladala" do cestiny. Tak treba jsem sla "nechat psa domu" a nase auto "bylo v nehode." A prisla i faze treti, prozatim zvana Frantiskovi Lazne, to kdyz me rodice upozornovali, ze v nasich poslednich pisemnych konverzaci po emailu a Skypu se zacinaji cim dal tim pravidelneji vyskytovat hrubky. A uplne nejhorsi na tom vsem je fakt, ze ja si tim i byla tak jista, sklonujeme preci podle vzoru pan a pan ani v jednom ze sedmi padu y nevede. To, ze moje velka a mala pismena jsou pravdpodobne polovinu casu vedle (momentalne operuji podle logiky - podstatne jmeno = velke pismeno, pridavne jmeno = male pismeno s tim, ze se alespon obcas trefim) a ze me a mne vypadaji bez hacku stejne nestastne i kdyz uz jsem se nahodou trefila s padem me z rovnovahy neprivede, ale iy, ty ja, prosim, stale ovladam!


Inu ziji uz v zahranici devet let, coz se nekomu muze zdat malo, ale v mem pripade to je tretina zivota. S cestinou se v kontaktu udrzuji, ale kazdodenni praxe preci jenom chybi a verte tomu, kdyz mluvite od rana do vecera jinou reci, pracujete v jine reci, premyslite v jine reci a kdyz se v noci ve 3 probudite tak z vas nejdriv vyleze jina rec, dokazete zapomenout i materstinu. Tak s nami vsemi Petrami, Ivany a jinymi co jsme si holt rec neuchovali bezchybne mejte strpeni. Nedelame vam to schvalne a verte tomu, je to samo o sobe dost deprimujici.