Hubble, R2D2 i Nam June Paik

Pred dvema tydny v pul osme rano mi oficialne zacal odtikavat zbytek zivota, jinak zvany trvale zamestnani. A protoze Firma, ktera mi shodou okolnosti nabidla misto je prestizni, zacali jsme stylove dvoutydennim danovym skolenim, coz v prekladu znamena, ze se nam nekdo snazi behem dvanacti hodin denne nalit do hlavy co nejvic znalosti shrnutych ve dvou knihach Internal Revenue Code, kazde o cca 2,000 strankach. A vcera, aby si spolupracovnici z Kalifornie nestezovali, ze je tahnou pres cely kontinent a ani jim neukazou Bily dum, nas Firma vyslala na polni vylet do "hlavniho mesta svobody," jak tomu s oblibou rikaji mistni usedlici. Samozrejme, dodatecny klad byl, ze po ucebnim maratonu se behem sestnacihodinoveho vyletu taky ukazalo, kteri znas budou schopni prezit rusnou danovou sezonu. Ale o tom jindy. Dneska o tom, ze nekdy je fajn tady zit. 

K nasi nebetycne radosti nas tedy po trech hodinach vyuky (prakticke cekani na pominuti ranni zacpy) nacpali do autobusu a vyslali smerem k Washingtonu. Po dalsich trech pomerne nezazivnych hodinach v autobuse a na prednasce o (samozrejme prestiznich) programech nabizenych Firmou a nemene nezazivnem obede nas znovu napechovali do autobusu a odvezli k plotu na zadni strane Bileho domu, asi abysme si rozsirili znalosti, pac predni strana je vecne nekde v televizi a novinach. Dalsi zastavka byla u nedavno dokonceneho pamatniku druhe svetove a odtud prochazkou dovedli k Lincolnovi. Coz, pro ty, kdo jeste nemeli prilezitost, je normalne velmi prijemna zalezitost, jenze nekoho genialniho na vedeni napadlo, ze budeme reprezentovat, takze jsme minus peti stupnum hrdinne celili v lodickach a oblekovych kalhotech, cili ne zrovna vybavenim do mrazu. Nekde v pulce cesty se skupina rozdelila na dva tabory - mistni promrzli a nastvani a prespolni nadseni krasami hlavniho mesta. Pocitam, ze je dobre, ze si tuhle cast vyletu alespon nekdo uzil. 


Jako kulturni vlozku jsme byli zastaveni policistou, protoze nas ridic, odbornik, zatocil na zakazu v jizde a ritil se autobusem silnici vyhrazenou osobnim automobilum. A protoze silnice pro osobni automobily neni na autobusy vybavena, projeli jsme parcikem k nejblizsi odbocce, a kdyz rikam parcikem myslim tim po neznacene a vicemene i neexistujici stezce zcela jiste nezamyslene k silnicnimu provozu. Dikybohu byl tou dobou uz policista z dohledu. 


Dalsi zastavka byla Portrait Gallery propojena s Muzeem americke kultury (tusim oficialni nazev, ale jestli ne tak mne nebijte). Spolu se stoupajici teplotou i mistni zacali roztavat a hlavne ja, protoze umeni ja muzu a i kdyz na obrazy americkych prezidentu nejsem zrovna dvakrat zvedava, v druhe casti galerie bylo nekolik opravdu fajn dilek americkych maliru. A to bylo jeste predtim nez jsem prisla do tretiho patra. Treti patro je totiz oddil moderniho umeni a na strane jedne stali dva strazci a na druhe pobihal svetelny napis okolo kuzelu, takze jsem si zcela logicky vybrala svetelny kuzel, pac svetylka ja rada, pripomina to Vanoce a vubec, psalo se tam neco o sexu, tak jsem se musela jit podivat poradne. Jenze.... Od sloupu me vytahl zvuk z druheho oddeleni a tam, dost prekvapive, Electronic Superhighway od zminovane Nam June Paik, definitivne jedno z nejgenialnejsich del posledniho stoleti. Nebyt faktu, ze se o mne z tech zvuku a svetylek pokousela zavrat, byla bych tam snad jeste ted. 


A pak se slo do Muzea vzduchu a vesmiru (Air & Space), zavreneho pro verejnost a plne k nasi dispozici. Oficialni program pripravil promitani 3D filmu, coz bylo od nich sice hezke, ale ja osobne jsem si radsi prohledla vystavu z Muzea americke historie (momentalne v rekonstrukci) obsahujici Strasaka z Oz (strevicky byly u Oprah), C3PO, R2D2 (oba z epizody IV), pocitac pouzivany Carrie ze Sexu ve meste, kosile s objemnymi rukavy ze Seinfeldu a v neposledni rade Princovu elektrickou kytaru. Nic proti dejinam, urcite jsou dulezite a ucta k stari a tak dale, ale nekdy je proste osvobozujici si vychutnat Pritomnost, protoze zatimco dejiny, i kdyz delsi a rozmanitejsi, tu budou i zitra, pritomnost je tady jenom ted. A tak, abych nerusila rytmus vecera, jsem dalsi pul hodinu zasnene koukala na maketu vesmirneho teleskopu Hubble, prosla si kabinou kosmickeho korabu, a nesahla si na uplne opravdickou sondu, hlavne proto, ze byla za tri centimetry tlustym a tri metry vysokym sklem. 


A pak se jelo domu a prestoze to byl hlavne den dlouhy a narocny je fajn byt nekde, kde ma clovek prilezitost cestovat mezi pokrocilou vedou a spickovym behem jednoho dne a nekolika malo mil. Sice to s sebou prinasi priserne ceny nemovitosti, vecne dopravni zacpy a pristup k zivotu ze by jeden neveril, ale na konci dne je stejne fajn.