Nenaplněné sliby a ideály roku 1989

Lepší zítřky po roce 1989 měly zajistit sliby vydávané v revolučním opojení, jako např. „svobodný volný trh“, který měl přinesl ekonomickou prosperitu a nebo „štíhlý efektivní právní stát“, který měl sloužit lidem.

Brzy se ale ukázalo se, že ani jedno ani druhé tak nějak úplně nefunguje a dané sliby se tak nějak úplně neplní.

Trh a tržní ekonomiku dnes formálně máme. Jenže ve skutečnosti ten volný trh není až tak úplně  volný, a také ani až tak úplně férový. Stát nejenže daný slib řádně nesplnil, ale naopak svými nesystémovými zásahy naše tržní prostředí deformuje a devalvuje. Mnohá legislativní opatření a výkony státní správy jen komplikují život na trhu, je tu zcela nekoncepční dotační politika státu, potažmo EU, která zkresluje reálné hodnotové poměry na trhu a nabourává konkurenční prostředí, stejně tak je stále problémová vymahatelnost práva, uplatňování politickohospodářských sankcí "někde proti někomu" nás opakovaně připravuje o těžce získavané trhy, ….. atd.

Ale snad nejzávažnější je, že samotný stát se velice rychle stal prostředkem a nástrojem k politizování trhu a politikaření na něm, k protežování určitých vyvolených na úkor ostatních a také pro ně téměř bezednou studnicí zdrojů a příjmů ze společného. Za takových okolností mluvit o férovém volném trhu a také, že jeho neviditelná ruka nám tady něco má vyřešit, se jeví jen účelovou rétorikou pro manipulaci s lidmi. Teoreticky je možné připustit, že tržní samoregulační mechanismy fungují a mohou být účinné, ale to jen za předpokladů, že by stát do dění na trhu takto nekorektně nezasahoval, neovlivňoval jej, nepolitikařil a nenechal sám sebe tuneloval. Jelikož v reálu je tato představa prakticky nemožná, je také sen o nějakém férovém volném trhu pouhou utopií.        

S tím zřejmě souvisí i druhý zmíněný nenaplněný sen o „štíhlém a efektivním státu“, který by plnil to nezbytné, co plnit má, zbytečně by nezasahoval do života lidí, naopak by jim sloužil, chránil je a pomáhal. Po osmadvaceti letech ale vidíme pravý opak. Máme tady přebujelý státní aparát s poměrně nízkou výkonností a efektivností, který odčerpává ze státního rozpočtu více a více prostředků, a také dnes na trhu tolik potřebnou pracovní sílu. Ale hlavně, dnešní stát opět a ještě více mluví snad úplně do všeho a stále více a více leze lidem do soukromí.

Proč se tak děje, v čem je jádro pudla? Jen taková malá logická dedukce.

Aby bylo možné stát účelově využívat a zneužívat k výše uvedenému politikaření, aby mohl sloužit jako výkonná dojná kráva ve prospěch jen určitých jedinců a skupin, tak i určité procesy ve státní správě musí být pod kontrolou, s možností ve správný okamžik je účelově nasměrovat, a k tomu ještě ledasco nezbytného dovymyslet a připravit, …. . No, a právě proto musí být na určitých místech tzv. „naši lidé", a těch nikdy není dost, obzvláště, když to neplatí nikdo jiný, než zase jen stát. Každá nově přicházející vládnoucí garnitura takto snadno přidá ty "své potřebné lidi", kteří bohužel po skončení jejího angažmá s ní neodcházejí a státní správa se tak zase rozrůstá. Jeví se tak jako logické, proč štíhlý a efektivní stát za daných okolností u nás nemůže existovat. Právě naopak, a vývojový trend ukazuje, že bude bujet ještě více. Vůbec to nemusí mít nic společného s politikou např. sociálního státu a nebo s levou, či pravou orientací politiky. Jde jen o obyčejné politikaření, zneužívání, korupci a tunelování. Které strany se v tom profilují jako nejlepší, to asi dost dobře ukázaly výsledky posledních voleb, protože lidé skutečně nejsou hloupí a také ani slepí.

Je obtížné si vzpomenout, která z politických stran by se mohla pochválit, jak snížila stav a nebo jen zastavila nárůst státní správy. Přitom téměř každá to má pravidelně ve svém volebním programu. ODS dnes vehementně brojí proti narůstání byrokracie a přebujelému státu. Bohužel, jen verbálně, což ji nic nestojí, takže je to jen takovým pokrytectvím. Protože sama jej dlouhou dobu takto účelově využívala a zneužívala, jen když mohla (ona může i dnes, jen z nedostatku příležitostí asi už ne v takové míře).

Až jednou některá z politických stran přejde od slov k činům, a takové stále opakované sliby někdy i naplní, potom bude ve státě českém něco i znamenat (dotyčné strany dnes zatím jen lapají po dechu někde těsně nad hladinou své vlastní existence).