Včera, 8. března, jsme slavili Mezinárodní den žen. Zároveň to údajně právě včera bylo 99 let od chvíle, kdy Jára Cimrman začal v pražské kavárně Louvre psát první řádky své poslední hry České nebe.
A v neposlední řadě to právě včera byli 3 roky od nástupu Miloše Zemana do prezidentského úřadu. Prezident uspořádal u příležitosti tříletého působení ve funkci v sobotu na Pražském Hradě za účasti téměř tisícovky svých přátel a příznivců gigantickou oslavu. Ta připomínala spíše výročí „z Boží vůle“ panujícího monarchy než demokraticky zvolené hlavy státu.
Miloš Zeman ze svého ve volbách získaného mandátu bohužel vybočuje mnohem častěji a v mnohem závažnějších záležitostech než je pompézní trachtace na Hradě. Na veřejnosti už se v reakci na to začali objevovat hlasy, že by bylo vhodné přímou volbu prezidenta zrušit a vrátit se zpět k volbě parlamentní.
Co by bylo kdyby…?
Soudy o nevhodnosti volby hlavy státu občany vycházejí ze dvou základních předpokladů. A to sice, že legitimita vzešlá z lidového hlasování buď přímo vybízí vítěze voleb k provokativně-aktivistickému pojetí mandátu, jakého jsme svědky právě u Zemana, anebo při nejmenším dává velkou šanci kandidátům, kteří mají podobné chování ve své přirozené charakterové výbavě. Oba předpoklady se ale při bližším zkoumání ukazují jako naprosto mylné.
Pomiňme fakt, že podobné úvahy stojí na nepřijatelně elitářské logice. Předpokládá se v nich, že poslanci a senátoři stojí kvalitativně výše než „běžní“ občané. Že jsou moudřejší, osvícenější a tím pádem způsobilejší vybrat hlavu státu, která si bude v úřadě počínat rozumně.
Když se v druhé polovině roku 1992 narychlo schvalovala Ústava samostatné České Republiky, přišli poslanci ČSSD v tehdejší České Národní Radě s vlastním návrhem. A ten, světe div se, zakotvoval mimojiné i přímou volbu prezidenta. Kdyby se místo tehdy schváleného návrhu vládní komise stal Ústavou ČR návrh poslanců ČSSD, byl by na 99 % prvním přímo zvoleným v dějinách české státnosti Václav Havel.
Napříč celou společností respektovaná ikona Sametové revoluce by nepochybně byla pro institut přímé volby mnohem lepším začátkem, než hulvát nerespektující základní pravidla slušného chování ani ústavní zvyklosti. A tak, kdyby se první přímá volba prezidenta konala o 20 let dřív, těžko by proti ní dnes někdo něco namítal. I v případě, že by nakonec stejně dostala na Hrad Zemana nebo někoho jemu podobného.
Náhoda je blbec
Obraz přímé volby poškodila neuvěřitelně „blbá náhoda“, díky níž uspěl konkrétní kandidát, který zatím po celé tři roky prezidentský úřad (a s ním i způsob výběru jeho obsazení) hrozivě diskredituje. Zemanovo vítězství se zrodilo z mimořádné konstelace hvězd na politické obloze.
ODS, vůdčí strana tehdy ještě velmi úspěšné vlády, si při kampani počínala tak diletantsky, že její jinak velmi kvalitní kandidát získal směšných necelých 2,5 %. Hlavní opoziční síla ČSSD zas vyslala do voleb muže, který neměl jasnou podporu ani uvnitř strany samotné. Největšími soupeři zkušeného levicového politika tak byli bestiálně nudný Jan Fischer a Karel Schwarzenberg, sice silná a noblesní osobnost, do níž se však Zeman při závěrečném souboji ve 2. kole mohl lehce strefovat hned z několika stran.
Díky této zvláštní souhře okolností se stalo realitou zvolení prezidenta, který si libuje v urážení kdekoho, svým chováním poškozuje stát v očích zahraničním spojenců a neustále vyvolává kontroverze v ústavním systému. Politické prostředí je a bude před každými volbami (včetně těch prezidentských) jiné. Už proto je nesmysl vytvářet „Lex Zeman“, reagující na jednu zjevně nepovedenou volbu českých občanů. Rok 2018 bude skvělou příležitostí zkusit to znovu a lépe. Současný prezident už bude bez reálných šancí na zopakování svého úspěchu.
Pozor na Ústavní soud
Při hodnocení kladů a záporů přímé volby je prostě potřeba od Zemanových excesů odhlédnout. Její přínos nemá nic společného s popelníčkem nebo kalašnikovem ani s tím, zda je podle úřadujícího českého prezidenta někdo gentleman a jiný naopak kavárenský povaleč či dokonce k*nda.
Přímá volba prezidenta je moderním ústavním institutem a cca 20 let po skončení totality byl nejvyšší čas, aby ho do svého politického systému zavedla i Česká Republika. Díky přímé volbě se mimojiné zvyšuje participace občanů na veřejném dění, což je ve státě, kde důvěra v politiku není kdovíjaká, nanejvýš žádoucí.
Změna zpět na volbu parlamentní by navíc nebyla tak jednoduchá, jak se na první pohled může zdát. Nejde jen o to, že by se pro ní musela najít dvoutřetinová většina v Poslanecké sněmovně i v Senátu, což je samo o sobě v současné situaci nereálné. Zasáhnout by totiž mohl Ústavní soud.
Ten se ve své judikatuře už dříve přihlásil k myšlence, že ani sebepřesvědčivější většina v Parlamentu nemůže přijímat normy, které by snižovali již dosažený standart ochrany lidských práv. Takové počínání by bylo v rozporu s podstatnými náležitostmi demokratického právního státu, které jsou podle čl. 9 odst. 2 Ústavy nedotknutelné. Do lidských práv přitom patří i práva politická včetně práva podílet se na správě věcí veřejných.
Zrušení přímé volby hlavy státu a návrat k volbě parlamentní by v důsledku delšího legitimačního řetězce vedoucího k prezidentu republiky nepochybně snížilo standart naplňování práva českých občanů podílet se na správě věcí veřejných. A tím pádem je dost pravděpodobné, že by Ústavní soud takovou změnu (a to přesto, že by k ní bylo zapotřebí ústavního zákona) zrušil.
I kvůli hrozbě z toho plynoucí ústavní krize, ale nejen proto, je nutné nenechat se Milošem Zemanem vybláznit. Je nutné zachovat chladnou hlavu a v příští, přímé, volbě vybrat mnohem lépe.
