Další prezidentské volby nás sice čekají až za necelé dva roky, debata o možných kandidátech je ale už nyní v plném proudu. Vypadá to však, že by velká část občanů ty nejlepší osobnosti ve funkci hlavy státu ani vidět nechtěla…
Současný prezident Miloš Zeman ještě stále neoznámil, zda se bude o přízeň voličů ucházet znovu. Jeho současné spanilé jízdy po českých a moravských regionech ale připomínají ze všeho nejvíc právě počátek volební kampaně.
U některých společenských vrstev Zeman nepochybně stále podporu má. Celkově ale se ale během dosavadního výkonu mandátu svým provokativním hulvátským chováním a pošlapáváním ústavních zvyklostí zdiskreditoval natolik, že na znovuzvolení by neměl mít šanci.
Problémem však je, že do boje o prezidentský post (pravděpodobně i proti Zemanovi) v roce 2018 se zatím nikdo příliš nehrne. Z aktivních politiků vyjádřil zájem už dříve senátor Zdeněk Škromach, který má ovšem k Zemanovi dost blízko. Z pravé části politického spektra svojí účast připustili Jaroslav Kubera nebo Jiří Pospíšil.
Silný „mimopolitický“ kandidát zatím na scéně zcela chybí. Otázkou je, zda je po někom takovém ve společnosti dostatečná poptávka.
Budou národu prospěšnější, než když budou sedět na Hradě?
Iniciativ, jenž mají za cíl podpořit kandidaturu některé široce uznávané osobnosti známé z jiné než politické oblasti, není málo. Zatím to však nevypadá, že by některá z nich měla alespoň takový úspěch, jako v roce 2013 ta na podporu Vladimíra Franze. Excentrický umělec se i přes minimální prostředky vynaložené na kampaň stal fenoménem, na víc než 6,84 % a 5. místo v 1. kole volby to ale nestačilo.
Z některých diskuzí to navíc vypadá, že velká část společnosti podobnou osobnost za prezidenta republiky ani nechce. Ne proto, že by žádné takové dostatečně nevážili. Právě naopak…
Ve hře Divadla Járy Cimrmana České nebe se zemřelí velikáni české historie dohadují, kdo by měl být hlavou samostatného státu, který vznikne po 1. světové válce. Praotec Čech navrhuje právě fiktivního všestranného génia Cimrmana. Na to mu Jan Ámos Komenský odpovídá: „To je dobrý nápad. Ale toho bychom měli nechat bádat, přednášet a hlavně psát ty jeho hry. Tím bude národu prospěšnější, než když bude sedět na Hradě.“
Ačkoliv v Českém nebi jde hlavně o recesi, existuje nemalá část společnosti, která reálně uvažuje právě jako divadelní postava učitele národů. Tak například ústavní právník Jan Kysela by se radši měl věnovat akademické činnosti, textař Michal Horáček psaní muzikálů a Šimon Pánek charitě. Petr Pavel bude platnější v militárních strukturách NATO, Jaromír Jágr s hokejkou na ledě, Pavel Klener zase při onkologickém výzkumu. Všichni tak prý prospějí národu více, než „sezením na Hradě“.
Podobné uvažování je varovným projevem nezdravého stavu české společnosti. A pro stát může být extrémně nebezpečné.
To by se podivil pan Tatíček Masaryk kdyby žil…
Moderní česká státnost počíná v závěru roku 1918 a je spjata se jménem prvního prezidenta samostatného Československa Tomáše Garrigua Masaryka. Český (nebo v té době spíše československý) národ se svého státu dočkal po staletích útlaku v rámci Rakousko-Uherské říše a musel si ho vybojovat skrze legionářská vojska.
Nad dnešním vztahem Čechů ke státu by Masaryk musel pořádně zaplakat. Projevuje se mimojiné i výše popsanou myšlenkou, že těch nejkvalitnějších osobností je na prezidentský úřad „prostě škoda“.
Prezident republiky je hlavou státu a jeho reprezentantem. Měl by být jakýmsi ztělesněním jeho legitimity a morální integrity. Právě funkce prezidenta by měla být tou, do které bychom měli zvolit, pateticky řečeno, „toho nejlepšího z nás“.
O tom, kdo „ten nejlepší“ je a které osobností kvality by především měl mít, má samozřejmě každý jiné představy. Mnozí jistě budou mít k výše zmíněným jménům nespočet podstatných výhrad. Budou si myslet že ten či onen, přestože jeho kvality uznávají, není na funkci hlavy státu vhodný. Nebo ho z libovolného důvodu vůbec za kvalitní osobnost považovat nebudou.
Je ovšem naprostý nesmysl tvrdit, že se někdo na Hrad nehodí proto, že je až příliš dobrý. Funkce hlavy státu je výsostně elitním postem, na nějž by naopak neměl dosáhnout nikdo z šedého průměru.
Příležitost k nápravě
S vyjímkou úzké skupiny podporovatelů současné hlavy státu je každému jasné, že se první přímá volba prezidenta Čechům prostě a jednoduše nepovedla. Naznačuje to už fakt, že k 1. kolu přišlo pouze 61,31 % oprávněných voličů, ke 2. pak ještě méně.
Tristní byl ale, s přihlédnutím k dalšímu dění, především výsledek. Volba na Hrad dostala člověka, který vytrvale diskredituje prezidentský úřad v očích veřejnosti. Nakonec možná právě kvůli němu se některým občanům zdá, že vysoce kvalitních osobností by v tomto úřadě „byla škoda“.
Za bezmála dva roky ale bude příležitost k nápravě. Všichni by se tak měli přes chování Miloše Zemana tak nějak přenést a uvědomit si, že funkce prezidenta jako taková navazuje především na odkaz T. G. Masaryka a Václava Havla. Nezbývá než hledat někoho, kdo vyznává podobné hodnoty a zároveň se těší ve společnosti slušné popularitě.
Pokud budeme takové osobnosti odmítat jako „až příliš dobré“, může se nám to vymstít. Kandidaturu kromě Zemana nebo Škromacha zvažují také Tomio Okamura, Jana Bobošíková i další obskurní postavy české politiky. Prezidentem se tak nakonec, i díky opovrhování „příliš dobrými“, může stát opět někdo „až příliš špatný“.
