Ohlížím se, abych viděla vpřed

V dnešní dynamické době plné vizí, koučů, cílů a met, se hloubavý pohled zpět zdá být k ničemu. 

Je nám předkládán úspěch na dosah ruky, už ho vidíme, ještě chvíli „máknout“ a máme ho! Chceme jít nahoru, postupovat na korporátních žebříčcích, vítězit i v nevyhlášených soutěžích. Historie nikoho příliš nezajímá, zítřek je vládcem našeho dneška.

Kolikrát se sama přistihnu, jak odkládám věci na zítra, na příště, jen abych pak znovu zopakovala „ale zítra už to FAKT udělám“…a zase měla pro dnešek pokoj (odborně se tomu říká prokrastinace).

Historie se opakuje, je to stará pravda. Tak proč se tolik bráníme tomu dobře si jí prohlédnout a uvědomit si zkušenosti, které nám přinesla? Minulost je za námi, nic už s ní neuděláme, říkají ti, kteří své zraky neuroticky upínají pouze dopředu…proto aby náhodou v minulosti nezahlédli něco nepěkného? domýšlím se já. Ale pokud své minulosti neporozumím, bude mě dál ovlivňovat a komplikovat mi dnešek. I zítřek, ze kterého (překvapivě) už zítra bude dnešek.

Nedávno jsem slyšela, že v některých kulturách si představují budoucnost za zády, zatímco minulost vidí před sebou. Je to právě proto, že do budoucnosti nevidí, vstupují do ní zády, naslepo. Naopak minulost mají před očima, je jasná, vše už se událo.

U nás to máme právě naopak, minulost si necháváme za zády a myslíme si, že do budoucnosti vidíme.

Ale co tedy opravdu vidíme?