Kdy už se vykašleme na meetingy?

Tento týden už asi po šesté slyším stížnost na to, jak se lidé musí zúčastňovat různých meetingů, které ve finále stojí za…nic.

A tak jsem se zase dostala k etymologii, nebo jen k „opravdovému“ významu slova meeting? Podstatné jméno je odvozeno od slovesa „to meet“, což znamená setkat se. Není proto divu, že se na takových meetinzích/meetingách/mítingách/ [proboha jak se to píše??] nic nevyřeší, nic nedohodne, ani nic neudělá. Jde prostě o setkání.

Spíš se divím, kde „meeting“ nabral na své důležitosti, až magičnosti. V korporátním prostředí už nelze rozhodnout o ničem, aniž se před tím svolají alespoň dva, tři meetingy.

Kdy začalo být populární meetingy pořádat, chodit na ně hromadně a často, a dohadovat na nich kromě obvyklého ptydepe o kejpíájs, fíčkách a performance především termín dalšího meetingu …? Bylo to někdy v době, kdy představa růstu menšího než dvě cifry byla tak strašně absurdní, až komická?  Nebo v době, kdy jsme se všichni naučili posílat pozvánky v outlooku? Nebo když se vzdělávání začalo přetavovat do e-learningu?

Za svou kariéru jich mám také spousty za sebou. Čím větší meeting, tím patrnější ztráta času. Čím pravidelnější meeting, tím méně informací se na něm sdílí. A další paradoxy.

Nutno dodat, že s  příchodem blackberry dostaly meetingy ještě další rozměr. Zatímco důležitý řečník zrovna počtvrté opakuje svou myšlenku o nezbytnosti svého meetingu, ostatní přísedící si píší o tom, jak je to celý na…

Nebylo by lepší vrátit se ke krásnému českému jednání? To má aspoň diskuzní potenciál…jednat se musí o něčem.