Mám ráda harmonii v bytě. Když stolek stojí kolmo k sedačce, židle kolmo ke stolu, když všechny věci mají nějaké místo a když něco hledám, tak že to najdu. Nevadí mi sem tam něco pohozeného (čehož se ani nedá v přítomnosti vlastního potomka ubránit) nebo neumyté nádobí, nejsem ta ženuška z amerických filmů z padesátých let, perfektně upravená, nalíčená a v bytě jako ze škatulky....
Moje drahá polovička je mým přesným opakem. Už při vstupu do bytu je vidět jeho (a dceřiny, i když té to ještě odpouštím) rozkopané boty, nejméně tři páry od každého, za dveřmi nejlépe otevřený deštník a opřená koloběžka o dveře tak, aby nešly otevřít na víc jak 10 cm, což je možná dobrá taktika na zloděje, ale ne na mě, ubohou, po celém dni udřenou matku, která spěchá na WC...
No a to nádobí! Mám sice úžasného muže, který umývá a utírá nádobí, jenže co je mi to platné, když ho pak nemůžu najít? Však co je divného na tom, že dezertní talířek je v pokličkách, že příbory jsou proházené a mezi lžícemi jsou nože a vidličky, to jsou přeci malichernosti, nad kterými bych se neměla vůbec zamýšlet. No a pak ty skleničky! Jsou jich tři druhy různých velikostí, tak proč je řadit k sobě, když je můžeme chaoticky ukládat všude, kam se vejdou...Však kdo hledá, najde, ne?
Největším špíčkem jsou ale šuplíky a dvířka od obývací stěny. Ano my ji ještě stále máme. Ale na omluvu budiž nám odpuštěno, bydlíme v pronajatém, zařízeném bytě.... Ta naše krásná stará stěna má tmavozelená dvířka, která můj drahý nechává různě pootevřená, některá i dokořán, šuplíky napůl otevřené a to pak není žádná sranda, když někdo v pološeru vejde a párkrát se práskne do hlavy...Někdy se mi podaří na poslední chvilku uhnout, ale to se pak prásknu rohem od skleněného stolku, který z mě neznámých příčin musí být šejdrem. ....HELP!
