Je zbytečné tu popisovat, jaké jsou rozdíly mezi muži a ženami. Ale i přesto mě dokáže můj milý manžílek vždy znovu překvapit...
Kde je cukr? ptá se mě můj milý.
Po 6 letech společného soužití, kdy připravil kávu (hurááááá, všechno je někdy poprvé) se mě zeptal, kde že máme cukr? Pořád stejně - odpovídám. On, že ho nemůže najít. Jdu do kuchyně a ukážu na cukr, který je na poličce na úrovni jeho očí asi 30 cm od něj...
No co, může se stát, řeknu si, asi hledal někde jinde. Ale pak si kladu otázku, kde jinde? Protože když náhodou hledá máslo, které je vždy na stejném místě v ledničce, tak ho tam taky nevidí. A to má ta lednička jen jedny dveře.
Každý den se ptám sama sebe, čím to je, že čím víc se snažím mu vysvětlit, co má nakoupit, tím spíš se stane, že buď na nákup zapomene, nebo nekoupí to co jsem mu napsala...
Někdy z práce narychlo pošlu krátkou zprávu, aby koupil 3 věci. Říkám si - jen tři, to nezapomene, mimo to to má v SMS na mobilu, tak se kdyžtak koukne. Ale chyba lávky, zapomene jako vždycky, přinese jen dvě a to třetí zase zapomněl a taky zapomněl, že to má v mobilu, kam se může podívat. No tak řekněte, jak bych ho mohla nemilovat?
Nejedná se tu ale jen o zapomínání při nákupech. Muži, nebo alespoň ti, co prošli "mýma rukama" jsou stvoření zapomnětlivá ve všech směrech. Tu ve školce zapomněl pyžámko na vyprání, tu zapomněli klobouček v parku, pak zase zapomněli sluneční brýle na oslavě narozenin dceřiny kamarádky. No a v neposlední řadě mimo zapomnětlivosti totální roztěkanost. Takže při letošní dovolené se mu podařilo někde zapomenout i foťák. No co, stejně jsme si chtěli příští rok koupit nový, tak aspoň máme důvod, ne?
