Odmala jsem měla panickou hrůzu z nohatého hmyzu jako šváby, pavouci,...Pamatuju si, že jako malá holka jsem neulehla do postele, po které proběhl "chudáček pavouček" a nepodařilo se ho zlikvidovat. Dnes mi přijde k smíchu ta představa, jak pořádné 30 kilové dítě má strach z asi gramového pavoučka...
Odpor a strach z hmyzu se mě nepustil ani v pubertě a vklouzl i do dospělosti.Chápala jsem, že bez pavouků by nás sezřal jiný hmyz, ale tak nějak mi ty jejich dlouhé hubené nohy naháněli strach, a to do doby..................
.............................než jsem se přestěhovala do Dominikánské republiky. Už při příletu jsem zaznamenala, že tamní hmyz má jakési extra rozměry, že i obyčejný evropský šváb je v porovnání s tím jejich jako myška vedle slona. Sice nějaká ta užovka (vybočíme z hmyzu a vezmem to všeobecně) či zmije žije i v českých krajích, ale tam se to hady jen hemžilo. Celkově je tam hrozně moc hmyzu, ať létavého či lezoucího. Hodně druhů mravenců, kteří neuvěřitelně silně štípou. Když mi soused nadšeně ukazoval rodinku škorpionů, tak jsem jen naprázdno polkla. Když se nám na dvorku na betonu u výlevky usadila rodinka hadů, polkla jsem víckrát a utekla se zabarikádovat do kuchyně.
Někdy k večeru, když jsme seděli v obýváku při otevřených venkovních dveřích, kochajíc se vlahým večerem, zažívali jsme NÁLETY švábů velikosti odhadem do7-8 cm. Nevím proč, prostě některé večery je to k nám přitahovalo. Taky si nedokázu vysvětlit, proč hmyz, který má z lidí strach, přistával nejraději na nich. Takže se někdy stávalo, že setřásajíc řvouc jednoho na mě přistál další. Netrvalo to ale dlouho, po nějaké půlhodince je to přestalo bavit a zase se schovali...
Dominikánská republika je moc krásná země, ale bohužel oplývá i spoustou pro nás evropany negativních situací, například kdy se v celém městě vypne proud a to se stávalo opravdu často. To pak nastávalo žůžo pro hmyz. Jak si člověk zapálil svíčku, v tu ranu začali nálety.
Postupně jsem tak nějak otupěla, "zvykla si" na hmyz a on asi i na mě. Jen ti pavouci, ti mi pořád nešli překousnout. Běžný tamní pavouk co si leze v ložnici v rohu je asi tak 3x větší jak ten náš. To jsem ale ještě nevěděla, že nás navštíví i kousky větší, přirovnám je k rozevřené tlapě pořádného chlapa. Za můj pobyt jsem měla v domě 3 tarantule (teda o těch 3 jsem věděla, ale kdo ví, kolik jich bylo doopravdy). Poprvé, když jsem to stvoření viděla jak pomaličku ladně klade chlupatou černou nožku před další, bylo mi hrozně. Myslím, že to, jak jsem se cítila, znají lidi, co měli infarkt. Takové stažení hrudi a bezmoci se nadechnout..... Tenkrát to spravila flaška rumu a svatosvaté sliby mého milého, že jsou to stvoření naprosto neškodná (hahahaha), že na člověka vlastně ani neútočí a že nejsou schopni vyvinout větší rychlost (lež jako věž).
Podruhé, to jsem byla sama doma. Nějak blbla televize, tak šmátrám rukou vzadu, jestli není uvolněný kabel a nějak to pořád nejde. Jen rychle jsem kukla dozadu a asi 10 cm od mé ruky si dřepěl další výstavní kousek. Netušila jsem, jak vysokou rychlostí se mé tělo dokáže hýbat. Zase jsem zařvala. Stačilo jen z okna hystericky zařvát pomóóóc a už přiběhl manželův bratr, co se děje? Když viděl tu příšeru, jen se usmál, vzal koště a rutiním pohybem toho krakena zabil.
Potřetí si to už ani nepamatuju. Jen tak matně vím, že manžel říka: moc se nehýbej, vedle tebe leze "kakáta" (tak tam říkají tarantulím) a oddělal to mačetou. Sice jsem měla pořádně zježené chlupy, ale při porovnání s prvním setkáním tohoto druhu to bylo něco jako pozvání na rande.
Teď, co už zase žiju v ČR, mi přijdou ti pavoučci jak mazlíčci, do ruky můžu chytnout cokoliv a v poslední době uvažuju o koupi pár tarantulí do terária. Abysme měli aspoň malou připomínku karibiku u nás doma.
