Tajemství zvláštního hlodavce odhaleno

Chlupáč dlouhosrstý (Lophiomys imhausi) je velký zástupce čeledi myšovitých (Muridae) z východní Afriky. Jeho zvláštní chování a zbarvení poutalo pozornost zoologů,j eště víc je ale fascinoval fakt, že jakýkoliv predátor po kousnutí do chlupáče umírá na zástavu srdce. E.J.Kingdon a jeho spolupracovníci z Oxfordu tuto záhadu rozluštili.

Vědci zjistili, že na těle chlupáče se nachází dva typy chlupů. Hřbetní jsou dlouhé s normální stavbou a slouží kvarování predátora. Na bocích se ale nachází mnohem kratší ochlupení s fascinujícím uzpůsobením. Povrch chlupů je proděravěn mnohými otvory a slouží jako účinná houba schopná pohltit tekutou látku. Ale jakou? Pozorování v přírode odhalilo tohoto až 50 cm dlouhého hlodavce, jak žvýká kůru stromu Acokanthera schimperi a natírá si chlupy na bocích směsí slin a produktů rostliny. Afričtí domorodci odedávna znají účinky extraktu z kůry a používali jej při lovu tak velkých zvířat, jako jsou sloni. Ta totiž obsahuje ouabain, silný glykosid působící na stahy srdeční svaloviny. Když se do chlupáče zakousne predátor, ze speciálních chlupů se mu do tlamy dostane jed, který způsobí zvýšenou srdeční aktivitu a následný kolaps. Na podobném principu funguje jed kurare používaný jihoamerickými indiány, ten ovšem paralyzuje svalovinu celého těla a oběť se udusí. Kostra chlupáče je robustní a zesilněná, aby kousnutí přežil. Hlodavec žvýká jen kůru stromu a jiným částem se vyhýbá, což zřejmě bude mít nějaký dobrý důvod. Není známo, jaké látky obsahují jeho sliny, aby dokázal silnému jedu odolat. U savců kromě hlodavců způsobuje ouabain zesilnění sodno-draselné pumpy (Na-K-ATPáza), což je transmembránový protein spotřebující ATP pro transport iontů mezi buňkami. Za každé dva ionty draslíku do buňky odcházejí tři ionty sodíku ven proti koncentračnímu gradientu. Hlodavci jsou v tomto směru velice kontroverzní skupinou, protože jejich sodno-draselná pumpa má jiné isoformy. Někteří jsou na ouabain velice senzitivní, jiní téměř vůbec. Tato látka dokáže složit při zasažení jedním šípem i slona, chlupáče před účinky možná tedy chrání právě odlišná stavba mechanizmu transportu iontů. Je velice zajímavé, že například želva galapážská (Chelonoidis nigra) je vuči ouabainu imunní.

Kromě chlupáče dlouhosrstého je podobný případ aplikování jedu na tělo znám jedině u ježka západního (Erinaceus europaeus). Ten s oblibou otírá své bodliny o kůži své chutné kořisti -ropuch. Díky tomu se každému dravci po kousnutí do jeho bodlin dostanou toxiny do tlamy. Existují ale savci, kteří mají skutečný jed. Na zadních nohách mají jedovou žlázu v podobě ostruhy samci ptakopyska (Ornithorhynchus anatinus). Její vývod je samostatný, není tedy součástí nijakého prstu končetiny. Samci žlázu zřejmě používají v období rozmnožování při soubojích se svými soky. U samic se také vyvíjí, ale postupně s dospělostí mizí. Tato absence u nich naznačuje, že se nejedná o obranu proti dravcům. Podobnou strukturu najdeme na předních nohách u samců ježur (Tachyglossidae), u nich se ale o použití téměř nic neví. U hmyzožravců byla u tří druhů prokázána podčelistní jedová žláza vyúsťující do spodních řezáků s rýhami. Nimi stéká neurotoxický jed do těla oběti, slouží tedy k účelu lovu. Takový aparát má štetinatec haitský (Solenodon paradoxus) z čeledi Solenodontidae, rejsec vodní (Neomys fodiens) a rejsek krátkoocasý (Blarina brevicauda) z čeledi Soricidae. Na následky kousnutí mohou umřít i větší zvířata než je samotný majitel jedu, u štetinatce ale například jed nestačí na zabití zavlečených koček, které tak jeho početnost na Haiti decimují. U rejska krátkoocasého stojí za zmínku, že jeho jed vznikl stejným způsobem jako toxin korovce mexiského (Heloderma horridum), o kterém jsem se zmínil v článku o jedovatých ještěrech (rubrika Plazi). V obou případech došlo k modifikaci aktivního místa neškodného trávicího enzymu kallikreinu.

Je opravdu zajímavé, jakým všemožným způsobem se obratlovci dokážou vybavit jedem. Kdysi bylo nemyslitelné bavit se o jedovatých ptácích nebo savcích, dnes i díky chlupáčovi dlouhosrstému se naše obzory zase o něco rozšířili.

zdroj:

http://www.wildmammal.com/index_files/poisonous_rats.html