Pohled do hlavy datlovi

Datli (Picidae) z řádu Piciformes jsou známí svým zvykem tesat do dřeva dutiny a ozývat se přitom charakteristickým zvukem. Jaká morfologická přispůsobení se za touhle schopností skrývají?

Bubnování do dřeva využívají různé druhy datlů pro vymezení teritoria a neváhají přitom udeřit hlavou mnohokrát do tohodle tvrdého materiálu za velmi krátký čas. Je zřejmé, že jim žádný otřes mozku nehrozí a pomocí zobáků vytvářejí různé kombinace zvuků. Datel dokáže udeřit do stromu 18 až 20 krát za sekundu a konec jeho zobáku sepohybuje rychlostí až 1000 km/h. U jiného zvířete by něco takového způsobilo okamžitý šok z úderu, u těchto ptáků ale dochází k odpružení díky speciálnímu mechanismu. Za jeden den je datel schopen udeřit 12 000 krát a jeho zobák se nikdy neztupí, protože na jeho konci se neustále obnovují buňky a udržují jeho špičku ostrou. Lebka je tlustá a mozek chrání vrstva spongiózní kosti, takže síla nárazu přejde přes zobák, jazylku a lebku do celého těla, kde z něj zůstane jen nepatrný zlomek. Mžurku pták zatáhne před mohutnými nárazy, aby mu oční koule nevypadávali z jamek (zní to až překvapivě, ale údery jsou opravdu silné). Při úderech je hlava s tělem v jedné rovině, protože pohyby nahorů a dolů by mohli přenést sílu úderu do mozku. Oporu poskytují také pera na ocasu, která jsou na rozdíl od těch vyskytujících se u většiny jiných ptáků tvrdá a datel se nimi dokáže podepírat. Kromě kostí tady sehrávají důležitou úlohu také svaly. Ty jsou silně vyvinuté a upínají se na jazylku táhnoucí se kolem celé lebky. Pohltí velikou část nárazů a díky otáčivému pohybu je bezbolestně odpruží.

S jazylkou souvisí také zvláštní jazyk datlů, který nemá v ptačí říši obdoby. Může dosahovat až trojnásobné délky zobáku (jedině u kolibříků je ještě jazyk delší než zobák). Na jeho konci se nacházejí drobné štětinky, díky kterým dokáže jeho majitel z malých dutin vytáhnout jakýkoliv hmyz. Jazyk je stejně jako jazylka obtočen kolem lebky a jeho začátek se nachází někde mezi očima ptáka. Bez těchto adaptací by datli nedokázali najít dostatek potravy ani vytvářet dutiny v kmenech stromů -jejich ekologická nika by zřejmě neexistovala. Ohledně evoluce těchto ptáků existuje mnoho otazníků. Jsou natolik odlišní od ostatních ptáků, že je kreacionisté často dávají za příklad svým teoriím. Navzdory tomu, že fosilní záznamy jejich předků nejsou známé, slouží datli spíše jako ukázka neuvěřitelně složitého systému evoluce schopného dosáhnout vysokého stadia specializace. Méně pokročilé stádium můžeme sledovat u datlíčků (podčeleď Picumninae) a také u krutihlava obecného (Jynx torquilla), který nemá tvrdá ocasní pera ani silný zobák. Jeho zařazení do čeledi Picidae bylo učiněno na základě dlouhého jazyka, hnízdění v dutinách stromů a také zygodaktylní noze s dvěma prsty směřujícími dopředu a dvěma dozadu. Na tomhle příkladě můžeme vidět princip speciace druhů -krutihlav je méně přispůsoben životu, jaký vedou jiní datli, ale vidíme tady jednoznačně stejnou evoluční cestu. Objevení fosílie předchůdce této čeledi bude určitě velikou vědeckou senzací, jestli k němu někdy dojde. Jen si představme ptáka, který začal tlouct zobákem do dřeva -velice pomalu, aby si nerozbil lebku. Za několik tisíc generací si jeho potomci hrozí a vyznačují teritoria údery tak silnými, až se jim chvěje celé tělo. Jsou teď závislí na kmenech stromů, které jim poskytují potravu, místo pro hnízdění a vhodný biotop. Datli jsou fascinujícím příkladem evoluce druhů.

studie o schopnosti odolávat nárazům u datlů:

http://iopscience.iop.org/1748-3190/6/1/016003/pdf/1748-3190_6_1_016003.pdf