Evoluce koní (dlouhá cesta k dnešnímu symbolu divokého západu)

Elegantní pohyb, inteligence nebo temperament -to jsou některé z vlastností, které lidé na koních obdivují. Moderní kůň prošel dlouhou evoluční cestou, aby se dostal až do tohoto bodu. Jeho linie zažila tři vymírání, přechody do jiných ekosystémů a mnohá přispůsobení. Jací předkové zanechali své geny v dnešních koních, kteří změnili i naši historii?

Koně patří mezi lichokopytníky (Perissodactyla), kteří vznikli v období na přelomu paleocénu a eocénu. Předpokládá se, že jejich předchůdci byli tvorové ze skupiny Condylarthra (čeleď Phenacodontidae). Tato zvířata tvořila jakýsi mezistupeň a rané formy se podobaly spíše šelmám než kopytníkům. Postupem času se ale u nich objevili změny v dentici a tvaru těla, což dalo za vznik různým skupinám savců (kromě Perissodactyla také Artiodactyla nebo Proboscidea). Kořeny příbuzenstva koní je tedy nutné hledat hluboko v minulosti. Příběh začíná u drobného tvora nazvaného vědci Hyracotherium. Bylo objeveno Richardem Owenem v roce 1841 a původně považováno za jezevce nebo dokonce damana (odtud jeho název, který poukazuje na latinský název damanů -Hyracoidea). V eocénním deštném lese, který tehdy pokrýval tři čtvrtiny zemského povrchu, se Hyracotheriím velkým asi jako pes dařilo velmi dobře a byli jedněmi z nejhojnějších savců. Měli už vytvořenou diastemu (mezeru mezi přední částí dentice tvořenou řezáky a špičáky a zadní částí tvořenou třenovými zuby a stoličkami) jako dnešní koně a sbírali rostlinnou potravu na tmavé půdě pod lesními velikány. Na přední končetině se nacházeli 4, na zadní 3 prsty. U Hyracotheria začíná dlouhý sled změn, ve kterém hraje významnou roli jeden kontinent -Severní Amerika. Tenhle druh se vyskytoval také v Evropě, kde ale nakonec přežila jen linie Paleotheriidae a i ta v oligocénu vymřela. Poprvé (a ne naposled) se koně vyskytovali jen v Americe.

Vývoj šel rychle dopředu a dospěl k druhům jako Mesohippus, kteří už dosahovali velikosti ovce a pátý prst se u nich zcela zredukoval. Koně se stávali rychlejšími a přecházeli postupně na potravu složenou hlavně z trav, ještě pořád se ale živili spíše listy a jinými rostlinami. Oligocén přinesl první období, kdy koňovití opustili Severní Ameriku a vydali se až do Evropy přes Asii. Tři prsty nesli váhu druhů jako Anchitherium nebo Sinohippus, které byli hojně rozšířené. Začátek pliocénu ale přinesl klimatické změny a linie, která opustila domovský kontinent, to neustála a vymřela. V Americe ale za tu dobu (v miocénu) koňovití dál prosperovali -jejich těla se zvětšovala, redukce prstů pokračovala a nastaly změny v jejich chrupu. Diastema byla stále větší a povrch stoliček se pokryl cementem stejně jako u dnešních forem. To zabránilo nadměrnému obrusu a koně mohli zcela přejít na travnatou stravu, která je v neustále se rozšiřujících stepích zvýhodňovala před jinými býložravci.

Z druhu Merychippus se na začátku pliocénu vyvinul Hipparion, který měl poněkud odlišnou stavbu zubů, ale už měl oddělenou orbitu (oční jamku) od spánkové jámy stejně jako dnešní koně. Tím nebyl až tak výjimečný, ale na rozdíl od jiných linií se rozšířil do Eurasie a dokonce až do Afriky, kde přežil až do pleistocénu. Poté stejně jako jiné linie před ním vyhynul. Mezitím v Americe došlo k poslednímu stádiu vývoje u koní. Objevil se Dinohippus, kůň s jedním kopytem charakteristickým pro jeho následovníky. Rod Equus je jedním z nich a díky němu se uskutečnilo poslední velké tažení koní ze Severní Ameriky -opět do Eurasie přes Beringovu úžinu a také přes další pevninský most do Jižní Ameriky, kde ale záhy vymřeli.

Tahle migrace se nakonec ukázala jako klíčová pro přežití koňovitých až dodnes. Na třetí pokus se jim povedlo v Eurasii přežít a dorazili opět až do Afriky, kde se vyvinuli tři druhy zeber. Jejich domovina se během ledových dob změnila na nelítostnou pustinu a na konci poslední z nich v Severní Americe nežil jediný koňovitý savec. Existují názory, že to mají na svědomí také lidé, kteří putovali také Beringovou úžinou, ale opačným směrem. Travnaté plochy zcela nezmizeli, ale jejich úbytek společně s tlakem lovců mohly způsobit konec. Zdálo by se, že dramatická evoluční cesta plná zvratů je u konce. Koňovití ale dokázali něco, co se povedlo v historii jen málo zvířecím skupinám -navázali velmi blízký vztah s člověkem. Postupně se z nich staly hybné síly lidských dějin a díky tomu se opět vrátili do své prapůvodní domoviny. Zdivočelá stáda mustangů opět křižují pláně Severní Ameriky, kde se jim velmi daří. Bohužel i tahle skutečnost má svou stinnou stránku. Z divokých koní dnes přežívá jen kůň Przewalského,osel asijský a africký, kiang a nakonec tři druhy zeber. Ostatní druhy, jako třeba evropský tarpan, navždy zmizeli. Z pohledu evoluce koní a příběhu, který jí provází, se to dá ale pokládat za malou ztrátu. Jde o to přežít, a to se koním, i když také se štěstím, podařilo.

víc článků o zoologii na divokazvirata.eblog.cz