5 bizarních ještěrů z prostředí drsné australské divočiny

Selektivní výběr nejvhodnějších znaků pro dané prostředí je základním evolučním mechanismem u živočichů. Někdy to vede ke vzniku jedinečných tvarů a přispůsobení, které na první pohled nehrají významnou roli. Bližší studium  takovýchto živočichů ale nakonec přináší cenné poznatky o směrech, jakými se evoluce může vydat. Udělejme si přehlídku několika zvláštních druhů ještěrů z australských pouští a polopouští, což jsou místa, kde se tihle specialisti na přežití vyskytují ve velkém.

V suchých lesích severní Austrálie žije první zástupce našeho seznamu. Je poměrně veliký, protože dorůstá i s ocasem téměř do jednoho metru. Agama límcová (Chlamydosaurus kingii) je všeobecně známý ještěr patřící do skupiny Acrodonta a čeledi Agamidae. V případě vyrušení roztahuje chrupavčitý límec široký až 30 cm, který z ní opticky dělá mnohem hrozivějšího protivníka. Celé to doprovází hlasitým syčením s tlamou široce rozevřenou a to všechno s jediným záměrem -získat čas na útěk. Překvapený predátor obvykle couvne a dává tak ještěrovi využít své další přednosti, což je rychlý běh (dokonce po zadních nohou). Agama pak rychle doběhne k nejbližšímu stromu a vyleze na jeho kmen, kde díky svému hnědavému zbarvení skvěle splyne s jeho barvou. Jak se tahle strategie vyvinula je velmi otázné a odpověď se hledá těžko, protože tenhle druh je jediným zástupcem rodu Chlamydosaurus a tudíž nemá žádné velmi blízké příbuzné. U jiných druhů agam se ale také setkáváme s různými typy kožních výrůstků a tenhle případ tedy může být jen jedním z mnoha. Široký kožní límec používají samci agam límcových i v období páření, kdy lákají samice jeho roztahováním a občas dochází i k soubojům, kde aktéři tak trochu připomínají bájné draky. Nabízí se tedy dvě logická vysvětlení. Pvrní z nich je, že kožní límec se mohl vyvinout primárně pro zapůsobení na opačné pohlaví a teritoriální chování a pro zastrašení predátora se uplatnil až sekundárně v průběhu vývoje. Někteří vědci se ale domnívají, že sloužil primárně pro termoregulaci a tihle ještěři vstřebávali díky zvětšené ploše kůže teplo. Které z nich je správné? Nemusí platit ani jedno z nich, protože musíme vzít v úvahu i možnost, že límec se opravdu vyvinul pod predačním tlakem. Existuje řada zvířat, které pro zastrašení predátora využívají optické zvětšování svého těla, nicméně tenhle ještěr tuhle techniku dovedl do opravdového extrému.

Otevřené a drsné pouště jižně od oblastí s výskytem agamy límcové jsou domovem dalšího bizarního ještěra -gekona Nephrurus amyae. Je to největší druh rodu Nephrurus, nazvaného anglicky knob-tailed geckos podle zvláštní kuličky na konci ocasu u některých druhů. Ostatní je mají zhrubnuté nebo mnohem kratší než je u gekonů běžné. Tihle tvorové jsou aktivní v noci, kdy teploty v poušti nestoupají k tak extrémním hodnotám, aby je doslova uvařili zaživa. Den přečkají v norách nebo dutinách a pod rouškou tmy se vydávají hledat oblíbenou potravu -hmyz a drobné obratlovce, které polykají v celku. Nemají lamely na prstech typické pro skupinu Gekkota, protože se zdržují výhradně na zemi. Ohledně zvláštního útvaru na ocase se pořád vedou spekulace. Obsahuje buňky odlišné od všech ostatních v těle gekona a mohli by mít funkci receptorů v naprosté tmě pouštní noci. Pomocí něho možná vnímá vibrace kořisti a snaží se ji lokalizovat. Když ji zahlédne, začne malým výrůstkem na ocásku pohybovat ze strany na stranu. U některých druhů by v hrubém ocasu mohly být i zásoby tuku. Tihle gekoni s dosud neodhaleným tajemstvím se přes den neskrývají jenom kvůli vysokým teplotám. Vyhýbají se také predátorům, protože nemají žádnou odstrašující zbraň kromě rozevírání tlamy a prskání. Jedním z jejich nepřátelů je překvapivě další plaz našeho seznamu a dokonce velice blízký příbuzný čeledi Gekkonidae.

Téměř celou Austrálii kromě nejzaššího jihozápadního a jihovýchodního koutu obývá šupinonožka Burtonova (Lialis burtonis). Není to tedy striktní specialista na jeden ekosystém a přežije jak v travnatých a lesnatých oblastech, tak v pouštích a polopouštích. Navzdory tomu je dostatečně zvláštní na to, aby zaujala své místo mezi ostatními ještěry s úžasnými adaptacemi. Existuje kolem 40 druhů šupinonožek (Pygopodidae), které se vyvinuli z gekonů. Jejich těla se prodloužili do hadovitého tvaru, přední končetiny zcela zmizeli a ze zadních zůstali jen malé šupinaté výrůstky podobné drobným ploutvičkám. Drtivá většina zůstala u hmyzu jako hlavní potravy, šupinonožka Burtonova ale patří k výjimkám a živí se hlavně malými obratlovci, z nichž právě její předkové patří k vyhledávaným. Tenhle ještěr se v mnoha morfologických aspektech podobá hadům, kvůli absenci jedu a dalších etologických znaků se ale při útoku na kořist chová poněkud jinak. Kousnutí směřuje téměř výhradně na hlavu a krk oběti, aby se vyhl zraněním v případě boje. Dlouhý čenich umožňuje větší posun k binokulárnímu vidění než u hadů, kteří kořist vypátrají pomocí čichu (šupinonožka je závislá od svého zraku). Prodloužený tvar lebky poskytuje více prostoru čelistním svalům, díky kterým je čelistní kloub velice ohebný a flexibilní. Navíc jsou velice rezistentní vůči vyčerpání a dokáží držet kořist pevně i po 20 minutách boje. Při výpadu šupinonožka zatahuje oči dovnitř tak, aby se zminimalizovala možnost jejich poškození. Tohle je skvělý příklad paralelní evoluce, kdy se ještěr přispůsobil stejné ekologické nice jako hadi. Podobně jako oni se živí v poměru k tělu velkou kořistí jen jednou za čas a navzdory absenci jejich hlavních zbraní (jedu, termoreceptorů nebo skvělému čichu) ji dokáže přemoci. Je důležité si uvědomit, že šupinonožka Burtonova není žádným endemitem, ale má široké rozšíření a všude čelí konkurenci hadů. Obranné strategie kořisti silně působí na vývoj útočných zbraní predátorů a v tomhle případě dovedli ještěra až do úlohy hada živícího se jinými ještěry.

V suchých pouštních oblastech se můžeme setkat se scinkem uťatým (Tiliqua rugosa). Patří do rodu Tiliqua v rámci čeledi Scincidae, která je známá svými svéráznými obrannými mechanismy. Scink uťatý dovedl defenzivu vůči predátorům ještě dál a snaží se je oklamat až dvěma způsoby. Jeho ocas je velmi krátký a svým tvarem připomíná hlavu, čím má odvést pozornost útočníka od té skutečné a zabránit tak vážnému zranění. Navíc slouží jako zásobárna tuku pro období klidu během sucha, kdy scink zůstává v úkrytu. U mnoha jiných druhů se vyskytuje autotomie ocasu, tedy chování, při němž se jim ocas samovolně uvolní, aby zaujal dravce a ještěr mohl uniknout. Scink uťatý ale využívá svůj ocas jinak. Když tahle taktika nezabere, nespoléhá se na své tvrdé šupiny, ale použije druhou zastrašovací metodu. Vypláznutí širokého a křiklavě modrého jazyka je taktikou charakteristickou pro tenhle rod. Je to poslední možnost, protože scink je velmi pomalý a nedokáže rychle utéct. Urputná obrana ale na většinu útočníků platí a raději se stáhnou. Scink uťatý je podobně jako u antipredačního chování agresivní i při hledání partnera a hlavně u samců často dochází k soubojům. Co se týče potravy, je to klidný a nenáročný omnivor bez speciálních preferencí, což se o posledním aktérovi našeho seznamu bizarních ještěrů rozhodně říci nedá.

Setkání s molochem ostnitým (Moloch horridus) v přírodě je pro nadšeného herpetologa velikým zážitkem. Je to samo stělesnění bizarnosti ve všech směrech a také tvor, kvůli kterému se nejeden vědec zamyslí na evolučními principy. Ostny s různou velikostí dokonale chrání molocha před nepřátely, kteří kořist polykají v celku, není mu však nic platný například proti některým ptákům. Je to tedy opravdu výsledek specializace v rámci antipredačníhochování? Moloch se živí výhradně mravenci, kterých za den spořádá až 5000. Díky tmavým a světlým pruhům dokáže splynout s okolím a pochutnávat si v mravenčím hnízdě na své oblíbené potravě. Tady svůj ostnitý šat prokazatelně nevyužije. V mravencích se ale skrývá část hádanky -vylučují kyselinu mravenčí a nejsou bohatí na vodu, takže moloch potřebuje její pravidelný přísun, aby se vyhnul smrti žízní. U mnoha menších druhů pouštních živočichů najdeme systémy umožňující získávat vodu z ranní rosy a jeden z nich se vyvinul právě molochovi. Na jeho ostnech se během chladnějších částí dne sráží kapky vody, které následně stékají po dokonale utvářených hygroskopických drážkách v kůži mezi šupinami až k jeho tlamě. Podobný systém vlastní také američtí ropušníci z čeledi Phrynosomatidae, kteří díky dalším obranným mechanismům rozhodně patří mezi bizarní ještěry. Poslední výzkumy ale zašli ještě dál a u obou tvorů prokázali, že kapky vody se v drážkách pohybují i díky tlaku podkožních cév, až se nakonec dostanou přes celé tělo ke koutkům úst. Pak je ještě zapotřebí práce jazyka a čelistí ještěra, který kapku nasaje, aby vznikl negativní tlak a tekutina se mohla drážkami pohybovat rychleji. Na krku má moloch hrubý útvar, který má zřejmě odvádět pozornost predátora od hlavy stejně jako ocas u scinka uťatého. Tohle je rozhodně jeden z nejbizarnějších plazů na světě.

zdroj:

http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/j.1095-8312.2007.00835.x/pdf

http://www.springerlink.com/content/t25827ng6745u752/fulltext.pdf