Jihoafrická republika mýma očima(1. část-cesta)

Stalo se to v létě roku 2008 a byla to nejúžastnější cesta jakou jsem kdy zažil. Bylo to něco tak jiného, že se snad nedá ani popsat slovy. Přesto se o to pokusím.

 Naše cesta začala 2. července na roku 2008 v 06:00. Tehdy jsme nastoupili na Pendolino směr Praha. Z cesty do Prahy a přesunu z nádraží na letiště si pamatuji akorát to, že bylo hrozné vedro. Městská doprava v Praze byla jako každý všední den přeplněná lidmi spěchajícími do práce. Tísnil jsem se na zadním sedadle autobusu obložen našimi zavazadly a přemýšlel o tom, co mě asi čeká. Samozřejmě jsem z hodin zeměpisu věděl, že nějaká Jihoafrická republika existuje, dokonce jsem možná znal i název hlavního města, přibližnou rozlohu země a počet obyvatel. Ale o poměrech v zemi jsem věděl pramálo. I proto jsem měl s této cesty na začátku rozporuplné pocity.

Další důvod byl, že moji rodiče mě postavili před hotovou věc. Jednoho dne, bylo to myslím někdy v březnu, přišel otec domů a oznámil nám že letních prázdninách odlétá na měsíc pracovat do Jihoafrické republiky, že má možnost vzít sebou celou rodinu. Návrh byl všemi členy ostatními členy rodiny jednohlasně přijat. Jen já jsem váhal. Výlet do Jihoafrické republiky se sice jevil jako cesta snů, ale v době mé puberty pro mě bylo těžké na měsíc opustit všechny přátele a jen tak odletět na druhou stranu planety.

Seděl jsem tedy v autobuse a ten pomalu ujížděl k letišti. Letištní kontroly tehdy netrvaly naštěstí moc dlouho a můj bratr se tehdy výjimečné vyhnul extempore u letištní kontroly, které bylo obvyklé z naší předchozích cest a nevzal si tentokrát do příručního zavadla vystřelovací nůž ani kružítko. Nástup do letadla tedy proběhl poklidně.

Cestovali jsme tehdy přes Istanbul v Turecku, odtud, jsme letěli do Johannesburgu a odtud vnitrostátním letem do Durbanu kde byla naše cílová stanice. Při letu do Istanbulu větší strach s toho, že nás někdo sestřelí. Vím, že šance, že teroristé přepadnou zrovna to letadlo, ve kterém jsme cestovali byla menší než šance na výhru ve sportce, ale bylo tehdy jen sedm let o útoků na světové obchodní centrum a všeobecný strach s terorismu byl ještě velký. Byl navíc umocněn tím že jsem letěli s tureckými aerolinkami. Naštěstí proběhl celý let poklidně.

Let trval pouhé tři hodiny a i tak to bylo na můj vkus docela dlouho. Na letišti v Istanbulu jsme museli bohužel několik hodin čekat, čehož jsme využili k nákupu všemožných cetek a vodní dýmky. Na letišti mě nejvíc zaujal průvod asi čtyřiceti mužů (nejspíše muslimů) kteří se producírovali po letišti pouze v bílých županech. Možná jen bydleli v některém z letištních hotelů a pouze se procházeli nebo prováděli nějaký muslimský očistný rituál. Dodnes jsem na tuto otázku nenašel odpověď.

Když, jsme nastupovali do letu Johannesburg, byla už tma. Letadlo, bylo to největší, co jsem kdy viděl, vlezlo se do něj přes 400 cestujících. Let trval dvanáct hodin. Jak já tehdy vzpomínal na již zmíněný let do Istanbulu. Nemohl jsem usnout a tak jsem skoro celou noc díval na filmy, které běžely na displeji na sedadle přede mnou. Nakonec jsem přece jen usnul. Když jsem se probudil, bylo již světlo a já i přes svůj strach z výšek nahlédl okýnkem ven z letadla. Krajina, kterou jsem spatřil, byla úplně jiné než doma a na první pohled mi učarovala. Tam až oko dohlédlo, všude se rozprostírala rovná hnědozelená plocha. Nikde nebylo vidět sebemenší kopeček, natož horu.

Asi za dvě hodiny potom, co jsme přistáli. Slunce už bylo na obloze, ale pořád ještě bylo chladno. No chladno, podle mého odhadu tak 18 stupňů, ale místní černoši co, dělali na letišti techniky běhali po letové ploše v péřových bundách. Podle jejich kalendáře totiž právě probíhalo období sucha, tedy zima. Tady, ale zima znamená, že teploty nevystoupí nad 30 stupňů Celsia.

Nasedli jsme do dosud nejmenšího letadla, jakým jsem kdy letěl. Zvenku vypadalo titěrně a vlezlo se do něj jen 16 pasažérů a to včetně nás. Let tentokrát nebyl tak příjemný a trval, protože letadlo se pořád houpalo. Naštěstí let trval jen hodinu.

Letadlo přistálo. Po třiceti hodinách cesty jsme byli konečně na místě a já uviděl město PieterMarinzburg, které se mělo na měsíc stát mým domovem.