Postoje Moučkové jsou veřejné a srozumitelné. Bloger je zřejmě "statečný komunistobijec" v době, kdy už mu za to nic nehrozí. Ale v podstatě kope za Zemana a jeho partu proruských bolševiků.

Karma p.Dolanský A souhlas, zvláště s poslední větou. Bohužel, netýká se výhradně jen K.Moučkové. "Zázračně prozřevšich" je neskutečné množství. Nakonec stačí číst zdejší blogy.

...... voni v tej partaji měli aj inačí esa - takovej Ruml, Dobrovský, Pithart, Stránský, Dienstbier, Rychetský,- otcové kuponovky - Ježek, Tříska (mj.StB),- a možeme pokračovat do aleluja a vtipně to zakončit takovým gen. Petrem Pavlem! A jak tady místní komunistobijci rádi vopakujou "jednou komanč navždy komanč",- tak si teda nejsu jistej jak sa zrovna s touhle realitou nyčko poperou ?!

Pane Dolanský, s Vámi musí být v kolektivu ohromná prča.

V téhle diskusi čtu, že se paní Moučková už mnohokrát vyjádřila, že se za tu epizodu svého života stydí.

Možná stydí, ale těží z ní dosud.

Kdyby tehdy nebyla tím, čím byla, tak by ji nikdo neznal a nemohla by vystupovat před veřejností.

Když se někdo chce distancovat od své minulosti, nemůže prostě z ní ještě těžit.

To se to mluví těm, co takové politické kolotoče nezažili.

Sama mnohokrát řekla jak se za tuhle epizodu ve svém životě stydí a jak vznikla....i když se po ní dnes vozí kdejakej rudej knedlík...

Epizodu?

Narozena 1928, vstup do KSČ 1946, r.1970 odvolána z televize po propuštění z KSČ

Ulevilo se Vám?

Já myslím, že jo, pan Dolanský prostě ty výplachy umí

Ano, je docela možné, že kdyby všem komunistům, případně i jejich dětem zakázali jakoukoliv veřejnou angažovanost, tak už dávno patříme k euroasijskému bloku.

K tomu jsme patřili do roku 1989.

Přesně, výstižně, taky jsem pamětnice; paní Moučková sice v roce 1968 slovně byla na straně reformních komunistů, ale takových bylo ... ! Doplatila na to, stejně jako mnoho dalších; dnes už to hodnotím tak, že to celé vlastně byl jen zápas o moc mezi dvěma skupinami komunistů a my jsme jim k tomu byli komparzem.

Přesně tak.

Mne také nachytali. V roce 1968 jsem byl příliš malý, než abych chápal, že tady vládnou komunisté a že se tady hovoří o nějakých reformách, avšak dost velký na to, aby chápal tu hrůzu, že tady jsou cizí tanky.

Avšak právě v reakci na tu hrůzu jsem si potom dělal iluze o těch reformních komouších, kteří se okupaci jako takové postavili. Rok 1968 pro mne nebyl ani tak rokem nějakých tzv. reforem, jako mnohem spíše rokem, kdy sem vtrhli Rusové. Proto jsem si dělal iluzi o Dubčekovi a jemu podobných.

Z toho jsem vyrostl nějkdy kolem roku 1991 nebo 1992, kdy jsem pochpil, že tzv. reformy byly jen bojem o funkce.

A protože se chybami člověk učí, už jsem nikdy potom nikomu neskočil na nějaké líbivá hesla v politice. Krizi v České televizi na přelomu let 2000 a 2001 jsem už chápal jako boj dvou křídel ČT o koryta a ani náhodou jsem nešel na Kavčí Hory podpořit stávkující redaktory. Stejně tak jsemm chápal například Opoziční smlouvu, ale také jsem tak chápal nadávání na ni: Politikům, kteří na ni nadávali, nevadila ta Opoziční smlouva jako taková, nýbrž to, že oni byli odstaveni od koryt. A dodnes odmítám v Opoziční smlouvě vidět nějakou tragédii. Koryta by si rozdělila jákokoli jiná vládnoucí garnitura úplně stejně jako ta garnitura opozičně smluvní. A v tomto roce ani náhodou mě nikdo nedostane na Letnou na podporu současné opozice: Též jí jde jen o koryta a lepší než současní vládci tihle rádoby demokraté zcela určitě nebudou.

Dá se řáíci, že právě to, jako jsem nalétl na idealizaci Dubčekových lidí, mi otevřelo oči v tom smyslu, že od té doby si nedělám v politice iluzi o nikom.