Před třiceti lety jsem loktem zavadil o ňadro kamarádky

Už tak pokřivený svět, lháři a pomatenci hlásající stále větší fantasmagorie skrývající své výplody do ubohého hávu politické korektnosti. A teď se objevila řada údajně zneužitých žen s poruchou paměti.

Teprve v posledních týdnech může český občan alespoň v něčem blahořečit českému právu, že u nás existuje promlčitelnost trestných činů. Samozřejmě, že u těch nejtěžších násilných činů bude promlčitelnost vždy diskutabilní. Výhodou je v současné době určitě při pohledu do USA a Británie. Otázka však zní, co se vlastně při hollywoodské epidemii hromadného probouzení z amnézie vlastně stalo a co jsou jen smyšlená tvrzení?
 
Je snad zbytečné se podivovat, že epidemie bláznění začala v USA, kde si lze vysoudit miliony dolarů třeba za to, že na kelímku nebylo uvedeno, že káva je horká, nebo že se v mikrovlnce nesmí sušit kočky. Nechť jsou v České republice podobní žalobci umisťováni do psychiatrických ústavů, kam v takových případech patří i americká justice.

Hollywoodské hvězdy si vesměs po dvaceti až třiceti letech, jako blesk z čistého nebe, zcela přesně vzpomínají, co jim ten či onen šéf nebo kolega udělal či dokonce jen řekl. Svět je znechucen a bez jakéhokoliv právního podkladu dehonestuje obviněné pouze na základě výpovědí hvězd a hvězdiček nikoliv u soudu, ale, demokracie div se!, před novináři. Celý svět má tuto lavinu tvrzení za normální a nikdo se nepodivuje nad třicetiletým výpadkem paměti.

Před DVAATŘICETI LETY Dustin Hoffman jen „mluvil“ o možnosti sexu s tehdejší filmovou praktikantkou. Holka byla tak psychicky vykolejená, že si na tento zdrcující a nechutný zážitek vzpomněla téměř po polovině lidského života. Hoffman se omluvil, i když sám dnes už asi ani neví, o čem je řeč. Ale svět je dostatečně pomatený, aby věřil každému šprochu. Domnělý hnus ze života druhých, kašlat na to, co je pravda, se pořád prodává nejlíp, což o stavu společnosti vypovídá mnohem přesněji než jakékoliv statistiky.

Je s největší pravděpodobností jisté, že mezi desítkami náhle prozřivších žen chtivých laciného zviditelnění jsou i opravdové oběti, což především v Hollywoodu, který nikdy nebyl příkladem cnosti, asi není nic neobvyklého. Ovšem kolik je mezi nimi těch, v dnešní době musíme asi započítat i muže, kteří do postele šéfům lezli sami a bez patřičného úspěchu za „své oběti“ se nyní jen mstí? Zjišťuje to vůbec někdo? Nebo už jen stačí ukázat prstem a tvrdit, co mně udělal ten či onen?

A pokud si některé genderové fanatičky myslí, že chlapi jsou prasata a dobře jim tak, projděte se někdy, při vhodné konstelaci, kolem výrobní linky plné žen nebo hoďte ucho při takzvané dámské jízdě. Neuvěříte, dokud neuslyšíte. I mužům by z toho leckdy slezly vlasy!