Paralympijské zlato 14x levnější!!!

Olympijské zlato – 1.000.000Kč. Paralympijské zlato – 70.000Kč. Když jsem zjistil tento propastný rozdíl v odměnách medailistů, byl jsem ohromen. Navíc, při vzpomínce na TV reklamy, kde byly handicapovaní sportovci prezentováni jako lidé, kteří zvítězili dvakrát, poprvé nad svým postižením a poté na sportovním kolbišti, jsem byl, slušně řečeno, nepříjemně roztrpčen. Ptal jsem se tedy PROČ?

sport.idnes.cz

Pro úplnost uvádím výši odměn u zbylých dvou kovů, jak byla stanovena do pekingské olympiády. Olympijské stříbro – 500.000Kč, bronz – 300.000Kč. Paralympijské stříbro – 50.000Kč, bronz – 30.000Kč. Pro vaši představu, jen sprinterský atletický invalidní vozík (nízká trojkolka) se cenově pohybuje právě kolem sedmdesáti tisíc korun. To se týká i ceny monoski pro zimní sporty. Nemluvě o potřebách jinak postižených sportovců.

Podle vyjádření jednoho z handicapovaných sportovců, účastníka paralympijských her, by byla adekvátní prémie za zisk medaile ve výši jedné pětiny až třetiny olympijské odměny. Tedy u zlata 200.000 – 300.000Kč. Za mnohem důležitější však pokládají handicapovaní sportovci investice do hřišť a hal, aby mohli sportovat nikoliv jen reprezentanti či sportovní naděje, ale všichni handicapovaní, kteří musí mnohdy dojíždět za svým koníčkem až desítky kilometrů.

Své PROČ? jsem tedy položil mluvčímu Českého paralympijského výboru (dále jen ČPV) PhDr. Pavlu Lukešovi. Nerovnost v odměňování medailistů vysvětluje hned několika faktory. V první řadě uvádí přibližně desetinásobně nižší konkurenci na závodech handicapovaných sportovců (a to včetně kvalifikací) oproti nepostiženým sportovcům. Možnost zisku medaile zvyšuje taktéž kategorizace uvnitř tří postižení (spasticky, tělesně a zrakově postižení sportovci).

Asi rozhodující vliv na stanovení odměn vychází z menší pozornosti, kterou sportu handicapovaných věnují média i veřejnost. Tento zájem je pak rozhodující pro sponzorské firmy. Celkově se na stanovení výše odměn odráží také ekonomická síla našeho státu (bez ohledu na současnou krizi, která se mnohde jinde začíná používat jako vhodná výmluva neschopnosti). Na druhou stranu, stává se, že státy s mnohem horší ekonomikou vyhlašují pro sportovce nepoměrně vyšší medailové odměny. Snahy nejen ČPV, ale mnohých dalších složek a zájmových sdružení, které se snaží ovlivnit zažité stereotypy v myšlení veřejnosti a co nejvíce medializovat sport handicapovaných, vyústily byť v i jen částečný úspěch, že se odměny za pekingské medaile zvýšily o 10%.

Jak uvedl PhDr. Pavel Lukeš, stát sice přispívá i na odměny za medaile, ovlivňuje však především dostupnost sportovišť pro handicapované. A tohle, jak jsem zmínil výše, je oblast, kde je neustále co řešit. Prostřednictvím Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy jsou dotovány všechny sportovní aktivity našeho národa, tedy i handicapovaných. Další „státní“ finance do těchto aktivit putují z peněz Sazky, které přerozděluje ČSTV. Pokud jsou v oblasti vybavení hřišť a sportovišť pro handicapované nedostatky, děje se tak, podle mého názoru, nedostatečnou spoluprací výše jmenovaných složek. Dá se rovněž předpokládat, že na nižších úrovních se finanční prostředky investují spíše do úprav sportovišť pro širokou sportovní veřejnost a na handicapované nezbývá. Tato situace by se asi dala jednoduše vyřešit příkazovou formou, kdy by na vybavenost sportovišť pro handicapované bylo stanoveno dané procento ze státních financí, aby nedocházelo k jejich opomíjení. A o to by se měly snažit všechny zainteresované složky včetně ČPV. Jde přece o handicapované sportovce, nikoliv o pře, koho je čí píseček.

Takže trpká příchuť z toho, že lidé, kteří opravdu překonali sami sebe dvakrát a jsou za úsilí reprezentovat svou vlast odměněni tak rozdílně oproti svým nepostiženým kolegům, ve mně zůstává. Problematika řešení je však mnohem složitější než se mi na první pohled zdálo. Nepochopení však hledejme i v nás samotných!

Jestliže ikona československého sportu, Dana Zátopková, v televizním zpravodajství prohlásila na adresu handicapovaného atleta, Oskara Pistoriuse, jenž se chtěl zúčastnit pekingské olympiády mezi nepostiženými, „To by mu neměli dovolit, běžet s těmi normálními“, jak potom na tuto problematiku asi nahlížíme my, ještě normálnější, občané?!