Velmi čtivá kniha Miloše Hubáčka má podtitul Drama těžkého křižníku
Indianapolis. Je to především drama posádky a kapitána lodi.
artforum.sk
V době, kdy byl spuštěn na vodu, 10. ledna 1933, se stal oblíbeným křižníkem prezidenta F. D. Roosevelta, jenž jej téměř doslova používal jako svoji výletní loď. S počátkem války začíná být poslání křižníku zajímavější. Brzy byl nasazen v oblasti jižního Tichomoří, kde měl chránit americké konvoje proti japonské expanzi.
Dne 5. prosince 1941 Indianapolis dostává rozkaz, aby během hodiny opustil Pearl Harbor. O dva dny později je přístav napaden japonským letectvem. V této souvislosti se autor zmiňuje o hypotéze, kterou vyslovilo již několik historiků, že ve velení amerických ozbrojených sil někdo věděl co se má přihodit. Následují popisy válečných akcí jichž se Indianapolis účastnil. Asi nejdůležitější úkol těžký křižník splnil pouze několik dnů před svým zánikem – odvezl na ostrov Tinian součásti atomové bomby. Zde dostal kapitán Charles B. McVay III. rozkaz odplout na ostrov Guam.
V této části knihy nás autor seznamuje s vojenským životopisem Močicura Hašimoty, velitele ponorky jež měla na svědomí potopení křižníku Indianapolis. Miloš Hubáček popisuje akce japonského ponorkového loďstva bezprostředně předcházející útoku na křižník. Akce, o kterých američtí námořní zpravodajci věděli a přesto dané informace kapitánovi Indianapolisu neposkytli.
Trágedie křižníku se začíná odvíjet na ostrově Guam. Je až neuvěřitelné jaká nedbalost a šlendrián vládly na velitelství tichomořského námořnictva. Právě lidský faktor je příčinou utrpení posádky lodi Indianapolis.
Křižník odplouvá na ostrov Leyte s nedostatečnými informacemi a bez podpory torpédoborců. Patnáct minut po půlnoci z 29. na 30. července 1945 se otřásl explozí prvního torpéda. Do potopení zbývalo dvanáct minut. Následuje popis situace na potápějícím se křižníku z výpovědí přeživších námořníků. Nikdy se už nezjistí, kolik námořníků přežilo bezprostřední potopení křižníku. Odhaduje se, že již první noc nepřežilo 50 – 100 trosečníků. Pak přišly okamžiky hrůzy – žraloci. K tomu problémy s kapokovými záchrannými vestami, které po 48 hodinách začaly vlhnout a stahovaly trosečníky pod vodu. Hlad a žízeň. Žízeň způsobuje šílenství, kdy se trosečníci navzájem napadají s úmyslem zabít se navzájem. A pomoc stále nepřichází.
I když měl křižník již dávno kotvit v přístavu na Leyte, vůbec nikomu nechyběl, nikdo se po něm nesháněl. Nad hlavami trosečníků přelétávala letadla ovšem ve velkých výškách. Při pozdějším vyšetřování se rovněž zjišťovalo proč žádná loď nereagovala na nouzové volání Indianapolisu. Proslýchalo se o zachycení zprávy, ale při oficiálních výsleších bylo vše popřeno.
Teprve 2. srpna byli trosečníci zcela náhodně objeveni velitelem bombardéru Wilburem C. Gwinnem. Po půlnoci z 2. na 3. srpna byli zachráněni první trosečníci. Okamžitě začalo vyšetřování všech souvislostí. Vojenskému námořnictvu bylo brzy jasné, že vinu nese velitelství námořní oblasti Tichomoří. To ovšem námořnictvo nemohlo přiznat, především vzápětí po vítězné válce. Někdo musel být obětován. A to byl kapitán lodi Indianapolis. Na scénu nastupuje americká „spravedlnost“ pouze pro vyvolené. Žalobci jdou dokonce tak daleko, že k soudu do USA přivezli velitele japonské ponorky Močicuru Hašimota. Odehrává se nechutné divadlo, jež vrcholí obviněním kapitána Charlese McVaye III. Aby učinil soud zadost svému svědomí, udělil kapitánovi vzápětí milost.
Teprve v roce 1996 přichází na scénu jedenáctiletý žák z Pensacoly, Hunter Scott, aby očistil jméno kapitána McVaye. Setkává se v té době se sedmdesátiletými a osmdesátiletými trosečníky z lodi Indianapolis a žádá o přešetření záležitosti kapitána McVaye. Dne 30. října 2000 podepsal Bill Clinton zákon, kterým orgány zákonodárné a výkonné moci vyjádřily svůj názor: kapitán Charles Butler McVay III. není odpovědný za katastrofu, která vedla k jeho postavení před válečný soud, k jeho odsouzení, ponížení a ukončení jeho slibné kariéry důstojníka válečného námořnictva.
Vynikající kniha napsaná strhujícím stylem s mapkami a dobovými fotografiemi. Rozhodně by neměla chybět v knihovně čtenářů literatury faktu, ale zajisté potěší i kteréhokoliv řadového čtenáře.
