Před nedávnem se Slovensko v českých zemích proslavilo zákonem o ochraně jazyka. A to především částí, kterou chtělo pokutovat používání českého jazyka na slovenských úřadech. Zažili rozumu a nerozumnou část záhy zrušili a já si jen říkal, jak dlouho by takový škrt věty trval našim politikům. A pak mi svitlo, že zákon o ochraně jazyka vůbec není špatná věc.
www.alter.cz
Především proto, když poslouchám, jak nečesky jsme za těch, cirka dvacet let, začali mluvit u nás. Určitě by nebyl k zahození nějaký nový obroditel, který by třeba na divadle uvedl představení ve spisovné češtině. To se samozřejmě týká ve velké míře televize i rozhlasu.
Především proto, aby si snad lingvisté nezačali myslet, že výrazivo „helevolekoukej“ je nějaký celonárodní slang a ne pouze záležitost jednoho města a jeho, byť i vzdáleného, okolí. Takto překrouceným „českým“ jazykem se dnes běžně píší a dokonce i překládají knihy, točí a dabují filmy, takže už to vlastně není záležitost jednoho města či regionu, ale celého státu. Naši nejvyšší političtí vůdci se nedovedou vzdát centralizované moci, natož aby se tvůrci české „kultury“ vzdali centralizovaného nářečí.
Asi nejvíce do očí bijící je problém, o který by mělo jít především. Nemusíte sjezdit republiku, stačí se podívat na několik zpravodajských šotů a nestačíte se divit, jak mluví paní a páni úředníci. Jak se mnohdy vyjadřují představitelé naší země. A právě na to by měl být zákon, když už automaticky nefunguje češství v nás! Ne na nějakou marťanskou řeč mládeže, pivních skautů a marketových drben. Ti si budou stejně vždycky mluvit, jak se jim zlíbí. Ale především pro úřady a veškerou veřejnou sféru. Aby bylo dáno, že v úřadech a zaměstnáních, kde přichází zaměstnanec do styku s občanem coby zástupce státu, a především v médiích, nebudeme moci mluvit jako se sousedkou před domem nebo s kamarády u piva. Spisovně by měly mluvit i děti ve škole v dialogu s učitelem a ve vyučovací hodině vůbec. I kdyby šlo o hodinu tělocviku. V obráceném pořadí učitel – žák, to musí! být samozřejmostí i bez zákonů.
Stačí jeden příklad z bohatého výběru hororových slovníků samotných průvodců některými televizními pořady. Oblíbený pořad o nefungujících restauracích bychom bez uzardění mohli ihned přejmenovat na „Ano, vole!“. A ještě jej zapsat do soutěže o zápis do Guinnessovy knihy rekordů za přímo úchvatnou schopnost používat zmíněný výraz jedním jediným protagonistou tak často během, a to zdůrazňuji, sestříhaného pořadu. Bohužel tím hlavním! O projevu protagonisty v pořadu, který by se mohl díky tomu ihned přejmenovat na „Hele, koukej na sebe nevoblečená“, nemá cenu se už ani zmiňovat.
Je hezké být na pár dnů hrdými Čechy, když získáme zlatou medaili, a poskakovat po náměstích jako tajtrlíci se zlámaným malíčkem. Je smutné, že jako Čechy nás stejnou hrdostí nenaplňuje naše vlastní, rodná řeč.
Jestliže alespoň takto nebude umožněno přežívat spisovné češtině, tak by nám mělo být trapně před jmény jako Dobrovský, Jungmann, Palacký a mnohými dalšími, kteří se snažili o obrodu a povznesení jazyka českého. Víme-li vůbec ještě, co to bylo za lidi.
Neví-li však ani kandidát na prezidenta České republiky, co je napsáno na jednom ze základních symbolů českého státu, prezidentské standartě, co můžeme chtít po národu?!
