Lidovci – křivárna beze změn

A je to tady! KDU-ČSL na základě vlastních dlouholetých zvyklostí vydírá ty větší a silnější. KDU-ČSL se nezměnila za celou dobu polistopadové existence a vlastně přebrala móresy své předchůdkyně Československé strany lidové z období 1. republiky. Ten nejmenší nejvíc štěká.

Již po pádu Habsburků katoličtí křesťané okamžitě zapomněli na 300 let podpory a nenasytného podlézání nenáviděnému režimu, s nímž ruku v ruce decimovali český národ. Převlékli kabáty bleskověji než komunisté po listopadu 1989 a začali halasně podporovat nového pána – Masarykovu republiku.

Díky obyčejným, těm ryzím, věřícím, kteří staronovým křesťanským politikům uvěřili, že jim jde především o křesťanství ve své pravé podobě, se dostali do prvorepublikového parlamentu. Byli to lidovci, kteří na dalších téměř sto let zabránili odluce církve od státu. Prosadili povinnou výuku náboženství ve všech typech škol, což utnuli teprve komunisté z pozice moci jediné vládnoucí strany a své ideologie. Ale k opravdové odluce církve od státu (doufejme), dojde fakticky po ukončení dotování duchovních státními penězi (ještě 17 let) a vyrovnání s církvemi, tedy splnění podmínek církevních restitucí.

Československá strana lidová se, vyjma jediných voleb v roce 1925 (9,7%), držela pořád v lepším středu stran zastoupených v parlamentu mezi 6 – 8%. Takže stále ten malý mezi mocnými. V polistopadové éře a spojení s Křesťanskou a demokratickou únií se volební trend 6 – 8%, vyjma roku 1998 (9%), nezměnil.

Nezměnila se ani rétorika a postoje strany, která se obrací naprosto přesně jako pověstná korouhvička na věži. KDU-ČSL poletovala od mantinelu k mantinelu, podle toho, kdo a co pro ni v tu chvíli bylo výhodnější. Nikoliv však pro republiku.

Strana, která si dnes vyděračským způsobem vynucuje povinné hlasování tak, jak si přeje ten nejmenší, paradoxně před lety bránila svého člena, Josefa Bartončíka, před nařčením ze spolupráce s StB, těmito slovy: „Záznam v registru svazků nevypovídá nic o dobrovolnosti či nedobrovolnosti spolupráce ani o aktivitě registrovaných spolupracovníků.“ Z čehož vyplývá opět typické „kam vítr, tam plášť“, kdy se KDU-ČSL zaštiťuje výroky, které jí zrovna v tu chvíli pasují.

Tento nejslabší článek v koalici dokonce požadoval v předvolebních jednáních při hlasování právo veta! K čemu by pak byly v koalici zbývající strany? Z výše uvedeného je zřejmé, jak velmi KDU-ČSL touží po moci, ať se při tom tváří sebevíc křesťansky, což se netváří. Ostatně nevýrazný uspávací monotónní projev bez emocí a kamenný výraz obličeje á la Fantomas současného předsedy Bělobrádka nedokázal zastřít obrovské zklamání, když jej přehlasovali vlastní členové při vyjednáváních o koalici.

KDU-ČSL nebyla, není a v dohledné době nebude stranou, která se snaží pomoci lidem, ač se k nim hrdě v názvu hlásí. Stejně jako v minulosti jde straně především o moc. Proto i v současné vládě bude KDU-ČSL příčinou rozmíšek a neustálého hašteření. O co asi může jít straně, která byť jen zauvažovala ústy svého tehdejšího předsedy, Miroslava Kalouska, o spolupráci s komunisty? Když jde o moc, není hříchem ani spolupráce Boha s Ďáblem.

Nabízím rovněž k přečtení:

Pracující inteligence potřebuje dělníky a rolníky

…a Schwarzenegger by se měl taky přejmenovat

Snová procházka na Janovské paseky