Jsi slunce mých dnů

Procházeje životem, dívám-li se kamkoliv, potkávám zástupy, jež svorně tvrdí, že láska bolí. Jako modlitba zatracení zní mi v uších Love Hurts. A přesto, když zjevíš se v mé mysli vím, ne, jsem přesvědčen, že pro každou minutu s tebou, budu se pro tuhle bolest obětovat. Protože jsme tady jen pro tu minutu, kdy rovnáme se bohům.

google.cz

Pamatuješ? Původně vše vypadalo jako naprosto běžná náhoda. Jedno z mnoha každodenních setkání. Ale už po několika mailech přeskočila jiskra nebývalého souznění. Tehdy jsme ji ještě neviděli. Teprve dnes, když se na ta psaní dívám, nemůžu uvěřit, že jsme si tak brzy uvěřili. Nebyla to slepá víra hlupáků či opuštěných bytostí potácejících se světem. My jsme měli hloubku té víry v sobě a v okamžiku poznání se začalo její tkanivo spojovat. Asi jako pouta života v Avataru, který tehdy možná ještě neexistoval ani z poloviny.

A přesto, jako nevědomí, mluvili jsme s nadšením, sdělovali sobě všechno navzájem. Radosti i strasti. Naprosto upřímně, bez obav zneužití a falše, které jsme viděli a denně vidíme kolem nás. A pak se něco zlomilo. Vlákna života se propojila a my jeden druhého začali potřebovat.

Byl jsem ten slabší. Díval jsem se na svět s nedůvěrou k životu, k lidem… A láska? Neexistující blábol! Ano, krásná pohádka, ale to je všechno. Jen faleš a podrazy.

Podala jsi mi ruce. Věnovala jsi mi čím dál více chvil svého života a já pořád padal a zraňoval tvou duši. Má slabost vůle a víry měnila se ve vztek, urážky a ponížení, které tak rád přisuzoval jsem své mysli. A kdo mě ponižoval nejvíc? Přece TY! Ty, která jsi nade mnou stála silná, odhodlaná. Přítelkyně měnící se proti své vůli v něco víc. V něco, co tak nepředstavitelně bolí.

Nakonec přišly vytoužené dny, kdy se i ve tvých očích rozsvítilo slunce. Byla to záře z mého srdce a konečně očištěné mysli. Mysli, která začala myslet. Svět se pro nás stal tím nejbáječnějším místem k žití, jak napsal už pan Ferlinghetti. Točil se bláznivě rozkošnou rychlostí, kdy jsme vnímali jen a jen sebe. Byli jsme si blíž a blíž, chtěli jsme se navzájem, ale…

Chtěli jsme se moc, chtěli jsme se rychle, ale každý s jinou představou. Tehdy jsme poznali ve vlastních srdcích a plnou silou, co znamenají slova - láska bolí. Já obviňoval tebe, ty mne a ten báječný svět se hroutil. To přece není možné, abych pořád ustupoval já. Omlouvám se, ohýbám hřbet a ty jen slibuješ… A já hlupák bláhový se nechal zatáhnout do bláznivého snu o lásce.

Člověk bude asi navždy bláhový, pokud si myslí, že vyrovnat se bohům nestojí žádné oběti. A pro lásku to platí nekonečně víc. Tys přinesla svou oběť pro nás dva. Vím to. Vím to a nechci zapomenout.

Blíží se den, kdy lidé vyvolenému přejí zdraví, lásku a štěstí. Prostě se to tak dělá. Někdo to říká, někdo i cítí. Já bych ale chtěl poděkovat Vesmíru, že jsi, že existuješ! Že ti propůjčil takovou sílu, kterou jsi dala mně. Ty jsi tím božským nektarem, který ze mne dělá den co den člověka, který se ti může dívat do očí. Za to ti děkuji, že jsi slunce mých dnů!

Nejvyšší karma:

DNA – pro vrahy ano, pro „doroty“ nikoliv?Beznadějně zamilovánJiří Čunek versus česká národní blbost