Stejně jako rybáři, myslivci, lovci nebo hledači čehokoliv, prožívá i houbař stejná dobrodružství. Ten sváteční proběhne lesem jako sprinter a jeho jediným zážitkem je košík plný hub. Ale jít na houby, to je spousta zážitků z přírody.
foto autor
Na Valašsku byl houbařský rok postavený na hlavu, jak se říká. Mezi prvními houbami se objevily bedly, které se rostou spíše v závěru léta a zase naopak, muchomůrka růžovka, zvaná též masák, z které jsou tak „masité“ řízky, že bedla by zbledla, začaly houfně růst v těchto dnech. Zpočátku rostly hřiby pravé a kozák se objevil poskrovnu, což je také nezvyk. Vše napravily srpnové dny, kdy lze najít houby i se zavázanýma očima.
Vstávám v pět hodin ráno. Do lesa je na Valašsku kousek. Pro mě asi deset minut. V tu dobu je zde klid, neotravuje vás létající hmyz ani zástupy dalších hledačů. Nasávám plnými doušky vlhkou vůni lesa a podhoubí. Vzápětí nalézám prvního kozáka. To je dobré znamení. Tak brzy a hned u pěšiny. Už vím, že dnes nepůjdu s prázdnou. Zde neplatí přísloví ´první vyhrání z kapsy vyhání´, ale spíše naopak.
Nedaleko se ozve hlasitý ryk. Asi jako kdyby někdo říhal do hrnce. Jelen, a zní mi to docela naštvaně. V tu chvíli mi může, kdo chce, co chce namlouvat, že by na člověka nezaútočil. Raději měním obloukem původní trasu. A dobře jsem udělal. Přede mnou se objeví další kozáci a také holubinky. Těch je nyní taktéž mnoho druhů a převážná většina je jedlá. Navíc jimi spousta houbařů opovrhuje, takže o holubinky není nouze. Přitom osmahlé na plotně, do smaženice či polévky jsou lahůdkou a chutným doplňkem.
Bohužel i po lese chodí lidé chovající se jako vandalové. Svoji hloupost a neznalost hub řeší jejich ukopáváním! Nejen, že druhému mohly tyto houby zpestřit jídelníček, ale i ty jedovaté, na rozdíl od těchto lidských ubožáků, do lesa patří. Není se co divit, že rok co rok několik podobných „chytráků“ na houby už víckrát nepůjde. Nepůjdou vůbec nikam. Dosti často se ve své pýše mýlí. Například výše zmíněná muchomůrka růžovka s muchomůrkou tygrovitou alias panterovou, smrtelně jedovatou. Takže do jedlé houby kopne a jedovatou si vezme s sebou.
Pokračuji dál a tašky se mi utěšeně plní. Chvílemi si připadám jako v sovětské pohádce Mrazík, když najdu třeba třináct praváků na jednom místě. A těch ostatních druhů: hřiby pravé, kozáci, podaří se i křemenáč, vzácněji i hřib modrák, výborný do omáčky. V poslední době opět hojněji se vyskytující, dříve ohrožený, hřib přívěskatý, příbuzný hřibu královského. Rostou dokonce už i suchohřiby, předzvěst blížícího se podzimu. Holubinky, masáky, bedly, mechovky zvané matičky, prostě plná náruč plodů lesa. Tady bůh hojnosti, Radegast, opravdu nešetřil.
Jsem navýsost spokojen, protože zásobuji dceru, syna, rodiče, usuším i pro kamarádku z velkoměsta… A najednou doslova vyletím z kůže! Takřka před nosem mi z houští vyskočí srna. V té chvíli zřetelně cítím pozůstatky našeho zvířecího původu – kolem páteře, odshora dolů, se mi „zježí srst“. Pak se objeví husí kůže. Po chvíli opět začne tlouct srdce a tělo zalije adrenalinové teplo. Sprostě a nahlas zakleju, počkám, až mi klesne tlak a pokračuji v hledání. Podobné zážitky se vám přihodí, například když se ohýbáte pro výstavní kousek a najednou se vám u ruky zvedne země – ropucha. O něco horší zážitek může potkat houbaře prodírajícího se houštím, když se mu podaří vyrušit divoké prase. Zažil jsem i zmiji, připravenou k útoku, kousek od mé ruky. Už vůbec raději nepřemýšlím, pokud hlásí, že na Valašsko emigroval ze Slovenska medvěd…
Procházím lesy, přes hory a doly, klidně i tři čtyři hodiny. Člověk si „pročistí hlavu“, projde se přírodou, a když víte kde, bez obav se můžete napít z potůčku či studánky. Na Valašsku, kde nejsme tak zhýčkaní, to organismu neškodí.
Slyším sem tam prasknout větvičku – houbaři. Po chvíli se blíží hulákání davu a kolem mne se přežene rodinná rojnice téměř nadzvukovou rychlostí. V klidu kráčím v jejich šlépějích a sbírám krásné houby, které tihle „amatéři“ při svém úprku neviděli. Začínají otravovat nejen hluční houbaři, ale i mouchy, což je povel k návratu domů. Tohle je houbařův splněný sen.
Další zajímavé články:
Slovensko – náš vzor!
Mám strach vidět současné české filmy
Výprodej republiky – česká už jen podle názvu
