Tak jsme se v některých ohledech za čtvrt století dopracovali do ještě větší žumpy, než z které jsme vylezli. Milouš Jakeš s Lubou Štrougalem musí být na nervy, když vidí, jak se správně v politice krade.
Čeští politici si libují v prohlášeních o právním státě, o spravedlivé justici, o politice v zájmu lidu. Zatímco u soudů prohrávají lidé spory s megazloději, protože každá svině má právo na spravedlivý proces vyjma okradeného člověka, zatímco nemohoucí přicházejí o příspěvky na péči a o důchody a nezaměstnaní Romové vlastní stále více automobilů, tak si politici pakují kapsy. A kde nemůžou, nastrčí rodinné příslušníky.
Zatímco občané pořádají dobročinné sbírky na stovky a tisíce zoufalých životních situací svých spoluobčanů, kde se stát otočil zády, jedna jediná politička brala až 235 000 Kč měsíčně!!! za to, že využila informací z politické burzy kšeftů. Přitom v některých zemích je využití takových informací k osobnímu prospěchu a prospěchu jiných jedním z nejtěžších zločinů. Ale v českém marasmu jde o vážené pozice.
Jedná se o odměny pouze u tří firem z celkové řady kdoví kolika. Kolik milionových kšeftíků se děje mimo doslech a dohled nikdo nezjistí. Pokud… Pokud nezvítězí závist mezi politiky a někdo někoho nenápadně nepráskne. Pažravost nezná mezí. To však spravedlnosti ani trochu nepřidá. Jen dotyčná či dotyčný přijde o některé penězovody. Nikdo nikomu nesebere ani korunu a informace – pro ty se najde vždycky dostatek solventních zájemců.
Těch až 235 000 Kč měsíčně byly státní peníze ze státních a polostátních firem. Těch až 235 000 Kč mohlo znamenat každý měsíc třeba téměř 20 dvanáctitisícových příspěvků pro opatrování nemohoucích. Těch až 235 000 Kč měsíčně mohlo zajistit náročnou léčbu českých dětí, aby měly ve své domovině konečně stejné podmínky jako ty syrské. Když si spočítáme, že ona politička brala měsíčně po dobu pěti let od polostátní firmy až 100 000 Kč, to by byly počty! A proto nelze konstatovat nic jiného, než že hnůj voní lépe než česká politika!
