Několik vět k protestu proti kardinálu Dukovi…

Je pozoruhodné kolik publicity získal dopis papeži, aby neprodloužil mandát kardinálu Dukovi, resp. jakou pozornost vzbudil čin stovky aktivistů, místy prezentován téměř jako hrdinství či akt občanské uvědomělosti a angažovanosti.

Autoři sami sebe označují za katolické laiky, ovšem celou záležitost pojali spíše jako občanští aktivisté ve stylu „děkujeme, odejděte“. Nečetli jsme zprávy o déle trvajících iniciativách uvnitř katolické církve k dialogu o jejím směřování ani o jiných obdobných vnitřních aktivitách. Dokonce ani o nějaké otevřené výzvě kardinálu Dukovi či biskupské konferenci. Najednou, zčista jasna, je tu dopis přímo papeži, aby do situace v ČR zasáhl.

Od katolických laiků a řekl bych křesťanů obecně, bychom očekávali spíše nějakou osobní komunikaci než otevřené mediální proklamace. Předpokládal bych využití standardních církevních struktur v rámci diecézí i výše než volání o „záchranu zvenčí“. Je to velmi zvláštní způsob jak věci měnit. Působí, jakoby ani nešlo o katolickou církev a její vnitřní život, ale spíše o ryze politickou iniciativu, využívající církevní mechanismus, který je právě po ruce.

Ono volání cizokrajné bratrské pomoci má v naší zemi neblahou tradici i vyznění, i kdyby náhodou bylo myšleno sebeupřímněji. Navíc načasování v době frustrace, kruhů blízkých autorům dopisu, z výsledku prezidentských voleb, umocňuje dojem, že tu ve skutečnosti nejde o církev, ale o politiku. To jen potvrzují jména některých signatářů, známých z jiných předchozích protestů. To jim samozřejmě neubírá právo protestovat opět nyní, jen to zesiluje pocit, že jde ve skutečnosti spíše o politickou než církevní iniciativu. Nějaká forma protestu by byla určitě na místě, pokud by např. kardinál kryl kněží, kteří by se dopustili např. sexuálního zneužívání, jak se dělo v jiných zemích. Ovšem z obsahu protestu je zřejmé, že o nic takového se nejedná, tématem jsou víceméně odlišné hodnoty a postoje mezi aktivisty a kardinálem, mezi levicovým liberalismem a konzervatismem.

V tomto smyslu považuji za nešťastné, že by se otázka vedení české katolické církve měla stát dalším kolbištěm, na němž občanští aktivisté bojují, ať již mají vyznání jakékoli. Ještě více pak to, že se tak děje voláním po zásahu zvenčí. Vzhledem k historickým souvislostem takový krok nelze vnímat jinak než negativně.

Jsem přesvědčen, že již jen kvůli formě protestního dopisu a s ním spjatých okolností, by bylo vhodné, aby i nekatolická křesťanská veřejnost, jako i představitelé církví, tento krok jednoznačně odmítli a v tomto smyslu vyjádřili kardinálu Dukovi svou podporu. Jsem rád, že to učinilo vícero politiků a dalších veřejných osobností a stejně tak v tuto chvíli tisíce signatářů petice na podporu D. Duky.

Já osobně tak tímto činím a to nejen vzhledem k výše uvedenému, ale zejména i vzhledem k osobnosti Dominika Duky, jehož jsem měl možnost poznat osobně v dobách jeho působení v Hradci Králové, vzhledem k hodnotám a postojům, jež ve svém úřadu zastává a osobně i proto jakým způsobem jej zastává. Nad to i vzhledem k respektu k tomuto úřadu jako takovému a nesouhlasu s formou i obsahem protestu.

Kdo jiný než představitel největší křesťanské církve u nás by měl být nositelem konzervativních hodnot? V současné postmoderní společnosti, jež pod praporem politické korektnosti stále více relativizuje tradiční hodnoty a uspořádání, v níž jsou intenzívně prezentována témata, která bychom dříve považovali za absurdní, jako volba pohlaví a s nimi spojená neutrální wc apod., je určitý střet konzervativních postojů a rádoby moderních trendů nevyhnutelný. V tomto smyslu se dá protest proti kardinálu Dukovi brát jako nechtěné potvrzení, že ve své roli stojí vlastně správně.