Životu nebezpečné představení

Nedivím se, že mladí lidé vysedávají doma u počítačů a nechtějí chodit do divadla. Divadelní představení pro školy, které jsem zhlédla v teplickém Krušnohorském divadle, by mělo mít přívlastek "dětem nebezpečné". Pravděpodobnost, že po jeho shlédnutí do divadla již nikdy nevrkočí, je obrovská...

Ve středu 20. května jsem navštívila malý sál Krušnohorského divadla v Teplicích, abych se pobavila klasikou. Na programu byla hra "Jak je důležité míti Filipa", jejímž autorem je Oskar Wilde. Jednalo se o představení pro školy a bylo plno. Škol přišlo mnoho, všechno žáci osmých a devátých tříd. V programu si mohli přečíst, že se jedná o "lehkovážnou komedii pro vážné lidi" a o jedno z nejlepších děl anglické dramatiky. Také se dočetli, že se jedná o Wildeovu nejúspěšnější a nejvtipnější hru vůbec. No nekupte to za tak symbolické vstupné, jako je pouhých 30,-Kč! Sama jsem té ceně nemohla ani uvěřit. Po skončení představení jsem bohužel odcházela s pocitem, že by mi i těch třicet korun měl někdo vrátit a ještě zaplatit bolestné za muka, která jsem v hledišti prožila. A nebyla jsem sama.

Představení bylo realizováno Hereckým studiem Domu kultury Teplice a režii měl Jaroslav Hunka, který si ve hře rovněž zahrál roli slečny Prismové. Upřímně, to bylo asi to jediné, co bylo na celém představení směšné, zbytek byl již výhradně k pláči. Herecký výkon Jana Pára, který si zahrál roli Algernona Moncrieffa byl naprosto odstrašující. Troufám si tvrdit, že takto mizerně nehrají ani studenti prvního ročníku konzervatoře. Byl zcela nepřesvědčivý a dělal začátečnické chyby - špatná intonace, nepřirozený pohyb po jevišti, ještě nepřirozenější gesta a grimasy. Když jsem si myslela, že nic horšího již přijít nemůže, nastoupil na scénu kněz ThDr. Chasuble v podání Davida Kozáka. Až budeme opět obcházet divadla a hledat neokoukané herecké tváře pro televizi, vzpomenu si na něj. Pro roli neurotické trosky by byl naprosto ideální. Tolik nervozity v hereckém projevu jsem snad ještě nikdy neviděla. Text si nepamatoval, dialogy prokládal dlouhotrvajícím tichem, které nakonec ukončoval otázkou: "A jak je to dál?" Mládež se konečně bavila - alespoň chvilku. Situaci zachraňovaly ženské představitelky. Lady Bracknellová v podání Petry Würzové byla tím nejlepším, co nám toto zbídačené představení nabídlo. Její herecký výkon byl alespoň přesvědčivý a nepostrádal jiskru. Podobně dobře si vedla i představitelka Cecílie Cardewové, Petra Kelichová, která si to však kazila neustálým odbouráváním se. ("Odbourat se" v herecké hantýrce znamená vypadnout z role, začít se smát, pozn. autorky.) Nebyla však zdaleka jediná, odbourával se každou chvíli celý soubor a nepomohlo ani to, že se snažili smát směrem od publika. Žáci to rychle postřehli a nezdrželi se perpných komentářů ve stylu: "Voni se řechtaj, vole..." Doprovázejícím profesorům úsměv na tváři naopak tuhl, stejně jako mně. Rozhodla jsem se však vydržet do konce, protože těžko bych mohla psát o něčem, co jsem neviděla až do poslední věty.

Bohužel, zlepšení nenastalo. Představení bylo ukázkou herecké příšernosti. Nad tím vším by se možná dalo mávnout rukou, kdyby se nejednalo o představení pro školy. Jaký dojem asi získali mladí lidé z takového představení? Sami profesoři se divili, že to jejich svěřenci vůbec vydrželi do konce. Když zazněla poslední věta představení a zatáhla se opona, nikdo nezatleskal. To bylo poprvé v mém životě, kdy jsem zažila divadelní představení bez potlesku. Diváci byli znechucení, Oskar Wilde nepochybně poškozen. Utrpěla na pověsti jak literatura, tak divadlo. Došla jsem k závěru, že Herecké studio Domu kultury Teplice možná považuje školní představení za své zkoušky. Jedno se totiž konalo ve středu dopoledne, druhé ve čtvrtek dopoledne a klasické představení pro veřejnost pak v pátek večer. Pokud tomu tak je, považovala bych za mnohem užitečnější, ukázat dětem skutečnou divadelní zkoušku i se zásahy režiséra. Byl by to pro ně zajímavý program, který by je obohatil. Vydávat však zkoušku za představení pro děti a předvádět takto neprofesionální práci, to bych trestala nejvyšším pohrdáním. Bylo-li představení myšleno vážně, pak bych hercům doporučila hrát ještě nějakou dobu jen plyšákům v obýváku. Nadělají tak mnohem menší škodu. Copak si opravdu můžeme dovolit takový luxus, abychom znechutili mladou generaci a odradili ji od chození do divadla? V patnácti se úsudky dělají přeci velmi rychle....