Které filmy by měl stát podporovat a dotovat? Podle jakých měřítek a kdo by o tom měl rozhodovat? Aneb také vás někdy štve, na co všechno stát přispěl?
Velmi mě zaujal článek blogera Štěpána Binka „Roming - zvrácená podpora českého filmu aneb příště prosím za své!!“ Hned na úvod musím konstatovat, že s autorem souhlasím. Ano, dotace by se měly dávat na umělecky hodnotnou kinematografii, na skutečné skvosty, na nekomerční umění a ne na zábavu pochybných kvalit. Až sem se naprosto shodujeme. Zakopaný pes je ovšem někde úplně jinde. Co je to ten nekomerční film? Co je to ten umělecky hodnotný snímek? Kdy je film již umění a od které chvíle začíná již být jen komerční zábavou?
Autor v článku udává velmi trefný příklad, když říká, jak by se asi v USA dívali na Spielberga, kdyby šel žebrat o peníze na některý ze svých filmových projektů. Opět má pravdu. Spielberg se netají tím, že točí komerční filmy proto, aby si jednou za čas mohl dovolit natočit něco jen pro radost. Aby mohl natočit něco, u čeho se nedá sázet na jistotu a kde komerční úspěch je pouze velkým otazníkem. Ze svých zisků z komerčních trháků dotuje tak své méně komerčně úspěšné snímky. A také nejednou přiznal, že byl překvapen, protože ten původně plánovaný nekomerční snímek mu nakonec vydělal víc, než jiný komerční, od kterého se naopak čekaly výsledky mnohem lepší. Spielberg má tu výhodu, že tvoří pro trh čítající jen v USA více než 300 milionů potenciálních diváků. Připočtěte k tomu další anglicky mluvící země a to se již bavíme o skutečně slušně velkém trhu. Český režisér tvoří pro 10 milionu Čechů a 5 milionů Slováků. Zatímco Spielberovy filmy se prodávají do světa jako po másle, s prodejem českých filmů to tak snadné není. I kdyby se tu našel tak talentovaný a schopný režisér, jako je Spielberg, jeho šance dosáhnout stejných výsledků na poli světové kinematografie by byla nesrovnatelně menší díky nepříznivým okolnostem. Úspěšný český film si na českém (a slovenském) trhu nevydělá tolik, jako úspěšný americký film na anglicky mluvícím trhu (a to vůbec nerozebírám otázku amerikanizace současného světa). Český režisér by musel natočit opravdu hodně velkých trháků, aby si dokázal z těchto zisků našetřit na natočení filmu, jehož úspěch se nedá odhadnout a který působí jako snímek „nekomerční“. Záměrně říkám, který „působí“. Není opravdu nic zvláštního na tom, a stává se to ve světě poměrně často, že se ze snímku, který byl plánován jen pro klubová kina a byl zařazen do škatulky „nekomerční“, stane komerční trhák. Stejně tak se bohužel stává opak – že plánovaný komerční trhák propadne. Podobně to bylo i s filmem „Once“, kde zazněla píseň „Falling Slowly“ za jejíž interpretaci získala Markéta Irglová sošku Oscara. Nízkorozpočtový film „Once“ se původně proslavil na festivalu nezávislých filmů Sundance v americkém Utahu a od té doby jeho popularita stále rostla. Vydělal více než 14 miliónů dolarů, což je několikanásobně více, než stál.
Plyne z toho zřejmé ponaučení – nikdo není schopen stoprocentně odhadnout, kdy je látka komerční a kdy nekomerční. Měřítka jsou velmi nejistá a vratká. Co myslíte, je Karel Čapek komerční autor? Určitě, jsem o tom bytostně přesvědčená. Jeho knihy se tiskly a tisknou ve velkých nákladech a pořád se dobře prodávají, dokonce po celém světě. Jeho dramata a divadelní hry se neustále, i po 70 letech od jeho smrti, na prknech celého světa hrají. Je Čapkova tvorba umělecky hodnotná nebo je to jen zábava pro lidové masy? Jsem opět bytostně přesvědčená, že je umělecky hodnotná. Výsledek? Pokud je něco umění, ještě to neznamená, že se to nedokáže prosadit a nemůže se to stát komerčně úspěšným produktem. Jestli však něco je nebo není umění, o tom se většinou nedá rozhodnout v okamžiku vzniku díla. Na tuto otázku nám totiž mnohem lépe odpoví až čas. Umění přetrvává desítky, ba stovky let. Zůstává a zanechává za sebou stopu. Nemizí. Určitým způsobem poznamenává vývoj v daném oboru (kinematografie, literatura, malířství, architektura apod.) a ovlivňuje ho. Jen čas je schopen vyhodnotit, co bylo skutečným uměleckým dílem. Ať mi všichni slovutní akademici a odborníci uměleckých oborů prominou, s respektem k jejich znalostem, nevěřím (a denně se o tom znovu přesvědčuji), že by kdokoliv z nich byl schopen opravdu poznat umění a odlišit ho od „zábavy pro lidové masy“ (jak vtipně již píše Čapek ve svých spisech). Ani při nejlepší vůli tedy není možné dotovat filmy, které jsou „umělecky hodnotné“, protože toto kritérium je v danou chvíli jen otázkou osobního vkusu a názoru těch, kteří scénář posuzují (protože přidělení či nepřidělení dotace se posuzuje samozřejmě na základě filmového scénáře, film tou dobou ještě neexistuje). Z tohoto pohledu nemůžeme mít nikomu za zlé, že se více sází na lidi, než na obsah scénáře. Těžko posoudit uměleckou hodnotu díla, ale posoudit kvality tvůrčího týmu, to již možné je. Proto pokud se jedná o scénář jednoho z nejlépe hodnocených současných scenáristů (Marek Epstain), o mladého režiséra, který všude sklízí ceny a ovace (Jiří Vejdělek) a o kvalitní herce, nelze se divit, že takový projekt v žádosti o dotaci uspěje. Chápu komisi, která sází na to, že by z něčeho takového „umělecky hodnotný snímek“ mohl vzniknout.
Ano, jsem také proti tomu, aby se z dotací podporovaly filmy, na které se nedá koukat a nad jejichž obsahem divák jen žasne. Mějme však na paměti, že co divák, to názor a vkus. Co se jednomu nelíbí, nad tím se druhý může rozplývat (zažívám to v televizní práci dnes a denně). Zatímco autor článku kritizuje vulgarismy ve filmu, nejeden filmový teoretik či odborník by mohl říci, že šlo o charakteristiku postavy pomocí dialogů a že použitý jazyk naopak posílil hlavní myšlenku filmu a celkovou atmosféru snímku. Umění se nedá vtěsnat do tabulek a jedna a jedna v něm často nejsou dvě. Někdy to jsou jen dvě jedničky vedle sebe. Někdy je to nula a někdy milion. Sama se s tímto problémem při tvorbě televizních scénářů potýkám opravdu velmi často. Kolikrát jsem toužila po tom, aby bylo možné něco zcela exaktně ohodnotit! V umělecké tvorbě to zkrátka často takto nejde.
Pokud by mělo existovat spravedlivé měřítko pro udělování filmových dotací, pak by jím dle mého názoru mělo být to, že se jedná o první film tvůrce (tedy první režijní počin nebo první filmový scénář autora). První počin je ten nejtěžší. Sehnat peníze na první film, to je to nejhorší, co si jen můžete představit. Najít producenta pro váš první scénář, to jsou hotová muka. Každý má strach. Nikdo nechce jít do neznáma, do neznámého autora a neznámého režiséra. Ano, pokud chceme podporovat spravedlivě české filmy, podporujme dotacemi jen a zásadně první dílo umělce. Dáme tak šanci vyniknout talentovaným a možná nás někteří opravdu překvapí. Otázkou zůstává, co bude s těmi známými režiséry a scenáristy, kteří potřebují na svůj film sehnat peníze. Jejich situace se totiž se Spielbergovou opravdu nedá srovnat. A malý český rybníček jim žádné extra možnosti nedává.
