Děsivé setkání s londýnskými salóními komunisty.

Britové jsou, dle mých zkušeností, sebestředným, do sebe zahleděným národem tak jako Češi, Poláci, nebo Nizozemci. Možná ještě o něco více, protože Britové mají delší historii, větší průmyslový sektor a úspěšnější kulturní memy. Navíc jsou dost ovlivněni svým ex-velmocenským postavením a ve škole se neučí moc zeměpisu. My Češi jsme hrdí na Budvar, Škodovku (Tatru), Franze Kafku - to vše je pro Brity mimo jejich rozlišovací schopnost. Každý národ má někde v kolektivním nevědomí pocit, že je pupkem světa, národy (ex-)velmocenské, věří že jsou pupkem Mléčné dráhy. Teprve když se stanete imigrantem - živočichem v cizí zemi pochopíte, jak jsou tyto nevědomé pohnutky směšné a hlavně jak zkreslují realitu.

V každé společnosti, v Česku i v Británii, existuje kontrakultura, která si uvědomuje, že Czechland/England/Scotland není středobodem kulturního/průmyslového/historického kosmíru. Kontrakultury nastavují každé společnosti zrcadlo, které je stejně nepravdivé, jako namyšlené názory většinové společnosti. Pravda bývá, přirozeně, někde uprostřed.


V Česku je hromada lidí (kontrakultura), která věří (tak jako kdysi já sám), že England/USA jsou opravdovými tvrdě kapitalistickými a liberálními režimy, kde není místečka pro nějaké socialistické změkčilosti. Kontrakultura, která sní o England jako o Svaté zemi, plné inspirace. Netvrdím, že vnímám England jako zaprděný korporátně/socialistický rybník typu Spolkové Republiky Německo, nicméně je fakt, že (nejen) mé sny o tvrdě liberálním, neregulovaném a svobodném britském světě jsou ty tam.


V England naopak existuje kontrakultura, která nenávidí vlastní zemi. Kapitalismus a liberalismus jsou pro ně nadávky nejhrubšího zrna. Jsou to v zásadě (dle mých omezených zkušeností) docela fajn lidé, nicméně jsou to přinejším stejní snílci, jakým jsem byl já sám před pár lety - jen v opačném gardu.


STALO SE včera, 14. března 2k8:


Zvoní mi telefon. Dobíhám z koupelny, doufám, že mi volá nějakej novej zákazník. Nezavadil jsem už pár týdnů o pořádnej kšeft, moje konto se tenčí a reálně hrozí, že budu muset potupně začít znovu chodit k Simonovi do práce. Shit!

Na display vidím KATE. Nechávám jí vyzvonit do zmeškanýho hovoru.

Je jasný, že z mý bejvalý milenky se nestal můj nový zákazník. A také je dost nepravděpodobný, že se Kate po měsíci přeorientovala z lesboidní atraktivní slečny na potenciální cíl mého věčně neukojeného chtíče. Pamatuju si dodnes, jak přesvědčivě mi na Camdenu vysvětlila, co a jak cítí k chlapům/ženám ... a potažmo ke mě.


Nicméně ... červíček testosteron mi začal nahlodávat šedou kůru mozkovou. Kate je (tedy pro mě - byla) šíleně divoká šelmička, na kterou se nezapomíná. A i kdyby se stala ortodoxní lesbou, která pohrdá vším, co má jen náznak penisu, je Kate osobnost, ryzí originalita a inteligence zabalená v krásným hardware (těle).

Vytáčím její číslo a v duchu uvažuju, jestli nedělám chybu.


"Ty jsi mi volala, Kate?? Promiň, já byl s kamarádkou v kavárně nechal jsem si phone v autě....", Lžu jak rudý právo. Nemůžu Kate přece říct, že jsem skoro na mizině a čekám na spásnej kšeft, kterej (zas na krátký čas) vyřeší moje finanční problémy. Nemůžu jí přece říct, že v posledních týdnech se zahrabávám ve svých depresích doma - páčto když jsem doma, tak neutrácím peníze.


"S jakou kamarádkou?" odpovídá Kate. Jsem rád, že moje odporná lež vyprovokovala alespoň náznak žárlivosti.


Po krátkém smečování typu, kdo, s kým, kolikrát a jak Kate odkrývá své úmysly: "Ehm, nešel by si se mnou na přednášku?"

"Přednášku?? O co jde?" šel bych s ní kamkoli, jen nechci vypadat jak hladovej neukojenej vlk.


"Ehm... moji kamarádi pořádaj promítání pár nezávislejch politickej filmů a bylo by fajn kdybys tam šel se mnou."

Na to se nedalo říct "ne". Kate se vůbec nedá říct "ne".


Večírek se konal kousek od Holbornu v centru Londýna. Mrňavej sklep, kterej by mohl být docela dobrým kuřáckým klubem, kdyby v Británii neplatil zákaz kouření ve veřejných prostorách. Uvnitř asi 40-50 povětšinou velmi mladých lidí.


Nejdřív se promítal nějaký film o bushově válce proti Iráku. S tím jsem docela souhlasil, irácký tažení je podle mě velká prasárna Západu. Název filmu jsem ale zapomněl.


Pak následovala ultralevičácká kritika kapitalistickýho systému prostřednictvím dokumentu "Otroci kapitálu". Dost naivní pohled na věc, chvílemi jsem si mohl vykroutit hlavu nesouhlasem. Když tenhle levičáckej pamflet skončil Kate mě nečekaně představila publiku: "Můj kamarád Martin se narodil v socialistickém Československu, takže by nám o výhodách socialismu mohl mnohé říci."


No čuměl jsem jak vrána. Míchají se ve mě sobecký a intelektuální pohnutky. Sobecky se chci zalíbit Kate a říct to, co se ode mne očekává.

Ta charakternější část mý osobnosti však převážila a tak jsem řekl, co si opravdu myslím: "Podívejte, ono je pěkný snít o krásným socialistickým nebo komunistickým světě. Já si to období pamatuju jen matně, protože mi bylo 12, když se režim změnil. Nicméně, kdyby byl socialismus v mý zemi dodnes, tak bych tu s váma nebyl. Komouši by mi nepovolili vycestovat. A pro svý názory, výstřední chování a zjev, bych byl pravděpodobně ve vězení. Sice v socialistickým vězení, ale ve vězení. A ubezpečuju vás, že socialistický vězení nebyl žádnej med. Takže já si myslim, že jsme dneska možná otroky kapitálu, spotřeby a konzumu, ale to je tisíckrát lepší, než být otroky přestárlých budižkničemů, kteří kdysi pod krásnými slovíčky o rovnosti, svornosti a bratrství uzurpovali v socialistických zemích, včetně té mé, moc."


Ještě než jsem domluvil, bylo mi jasný, že jsem Kate zklamal, stejně jako většinu osazenstva. Co si ty naivkové sakra myslí, říkám si pro sebe.


"No, Martin má na všechno velmi osobité názory, které nevyjadřují většinové postoje. Většina lidí v socialistickém Československu měla jistě názor opačný." snažila se Kate zachránit situaci. A já jsem nezmohl na sebemenší reakci. Připadal jsem si jak v 31.-díle majora Zemana. Double shit!

Následovalo promítání ještě jednoho dokumentu o moderním bankovnictví ... Tenhle animovaný film je sice také šmrncnutý socialistickými bull-shit ideály, ale docela poučný. A, jestli se tomu dá věřit (což si nejsem jistý), tak je to dost děsivý.

Dokument je ke shlédnutí ZDE.

Kdo rozumíte makroekonomii, prosím, posuďte, jestli na tom může být něco pravdy.

DODATEK

Odcházeli jsme krátce po půlnoci, a skoro všichni na mě koukali, jak na agenta CIA, kterej přišel rozvracet jejich socialistický ideály.

"Kate, zlobíš se, za to co jsem řekl??"
"Eh... blázne, jsem ráda, že si řek' co si myslíš"
"...hmmmm, fajn. A hele, Kate jseš si pořád jistá, že jsi lesba"??

Místo odpovědi mě začala líbat.
Já jsem naslepo odemk' auto a rychle jsem pochopil, že Kate si rozhodně jistá není.
Jestli nás někdo viděl, tak jsem moc rád, že na nás nezavolal mravnostní policii.


HAUGHT