Kozí stezkou (pod Kozími hřbety)

Žijeme v moderní době, kapličky u pramenů nahrazují betonové jímky. V jedné takové začíná Horoměřický potok.

Suchá strouha vedoucí od rybníka v ulici U studánky se na travnatém plácku, kde stojí hydrant a betonová skruž, vyrovnává s terénem a ještě o kousek dál stojí další betonová stavba, přilepená v suchém houští k plotu pod kopcem. To je „studánka“. Voda v ní je hluboko, nedostupná a vedena odtud pod povrchem.

Začátek cesty podél potoka značkují tedy rybníky. Mrzne, jen praští, je neděle, svítí slunce, a na třech rybnících ze čtyř se bruslí. Chloubou obce je rybník Pod Luky, má upravené břehy s lavičkami a romantický ostrůvek, v létě je kolem něho asi i pěkná procházka. Cedule zapovídají koupání lidem a psům a rybolov povolují jen členům místního rybářského spolku. Ke břehu přiletěl kosovitý pták a v místech přítoku uvážlivě pije. Vždycky si lokne a pak o tom dlouho přemítá. Inu, je to ledové. Možná to i nějak zajímavě chutná. Každopádně ví, proč pije zrovna tady a ne o rybník níže, který se od tohoto liší silným zápachem.

Mezi oběma rybníky potok míjí ČOV. Nejdřív jsem se snažila mírnit svou podezíravost a nemyslet si, že z čističky je ještě nějaký tajný výstup do rybníka, teď už vím, že to tak opravdu je a že na to není nic tajného, neboť rybník zde slouží jako vyrovnávací nádrž. Koupání je v něm rovněž zakázáno, ostatně vlezl by do něho jen někdo, kdo přišel o všechny čichové receptory, a rybolov povolen – tradičně – jen místním rybářům, dobrou chuť. Bruslit se na něm také nesmí, cedule varují, že led je narušován prouděním teplejší vody.

Kamarádka, která je permakulturní aktivistkou, mne ujišťuje, že dřív byly páchnoucí potoky jevem mnohem častějším. Čističky jsou sice obvyklými zdroji bodového znečištění, ale bez nich by to bylo zřejmě horší.

Potok vtéká do rozsáhlé chatové oblasti a má obrovské štěstí – není regulovaný! Jdu cestou po jeho pravém břehu, občas ho ztrácím z oči, ale mám s ním kontakt – slyším ho zurčet a cítím ho smrdět. Vím, že je celkem dlouhý pouze 2,6 km, a říkám si, že z toho, co do něho odevzdali horoměřičtí, se už nemá šanci vzpamatovat.

Na Suchdolské, komunikaci spojující Statenice a Suchdol, se trochu motám. Nemůžu najít pokračování cesty na druhé straně a zastavuje mi nějaká paní, co jede na Suchdol, jsem tam asi hodně exotický zjev, v zimě a třeskutém mrazu a na nepřehledné silnici v místech, kde nikde nic není, navíc vypadám dost městsky, mám sice batůžek a nízké trekové boty, ale tak chodím i do práce a chápu, že si mne lze vyložit jako osobu, která se ztratila městské hromadné dopravě. Možná ta paní byla anděl a bylo by z toho zajímavé setkání, ale na svých cestách jsem se zatím ještě následovat anděly nenaučila, tak s díky odmítám.

Cestu nalézám o kus dál v kopci, vede na Kozí hřbety, zatímco potok teče hluboko pod nimi v údolíčku. Les je teď v zimě pěkně průchozí, až vyraší jaro, už to tak snadno nepůjde nebo jen s notnými škrábanci. Šikmo svahem dokonce vede jakási pěšina, která snad mívala – nebo má – nějakou funkci, protože překonává potok mostkem ze čtyř kramlemi spojených kmínků. Přechod po něm je dost dobrodružným zážitkem. Dopřávám si ho dvakrát, neboť sotva přelezu – už se vidím o metr níž zaklíněná v tříšti ledu a smradu – zjišťuji, že cesta nepokračuje podél potoka, ale vede někam nad Únětice, takže zpět na pravý břeh a do hloubi lesa po kozích stezičkách.

Je fakt hodně divné, jít lesem kolem páchnoucího potoka, teď je ale Horoměřický potok v lese kompletně zamrzlý a ledový příkrov zápach tlumí. Ani letadla zrovna nelétají a všude je absolutní ticho. Sníh v Praze a okolí zatím nenapadal, les má podzimní scenérii a zamrzlý potok se vine údolím mezi stromy jako bílá stuha, jen zblízka v místech, kde se kalná voda stýká s nahnědlým ledem, lze nahlédnout pravý stav věcí.

Přicházím k dlouhé řadě zatlučených betonových sloupků, sem tam je mezi nimi i pletivo, možná to tam byla – nebo má být – nějaká obora. Cestička mne vzdaluje od potoka, tak se pouštím podél sloupků dolů, kde vidím nějakou další pěšinku poblíž vody. Je tam mokřina, ale půda je promrzlá, dá se přijít až k potoku. Je to štědré prameniště, vítaná dodávka čerstvé vody, před šesti lety zde byla dokonce nalezena vzácná praménka rakouská, plžíček, který žije jen v čistých pramenech, a i sám potok, všechna čest, odvedl během své pouti lesem fantastický kus práce. Už nesmrdí, nabral dost vody – a to je zima a už mnoho dní sucho – ale v tůňkách je vidět, že úplně vyléčit se mu už asi nepodaří.

Posílen o novou vodu z hlubin země, teče odtud potok už zase nezamrzlý a vytváří úchvatná ledová díla na obnažených kořenech a větvičkách a trávách na březích. Poslední metry ho vedou loučkou, je i teď v únoru zelená, a pak už svou vodu odevzdává Únětickému potoku.

S potoky je to jako s lidmi – někteří lidé vypadají na fotkách skoro vždycky hůř než ve skutečnosti a někteří jsou zkrátka fotogeničtí. Soutok potoků Horoměřického a Únětického není v reálu nic mimořádného, ale na fotkách mu to moc sluší. Je zkrátka fotogenický.