Stáli jste někdy dobrovolně celý den v minus deseti?

Nehodlám psát "Obranu národu trhoveckého". Jen vám položím jednu otázku na zamyšlení, předtím, než nad námi budete zase remcat. A nezavírejte tento článek jen kvůli tomu,že je příliš dlouhý...

Minulou středu (týden ruské-ne však sibiřské-zimy) mě tatínek odvážel ráno v sedm třicet autem do školy. Naše auto nedisponuje nezávislým topením, takže jsme během jízdy mrzli. V garáži bylo minus třináct. To vám byla taková klendra, že by vám aj nudle z nosu hned přimrzla k obličeji. Čekali jsme asi pět minut (v takovém počasí se to zdá být jako doba neskutečně dlouhá), než se auto vyhřálo. Z "naší" pohraniční vesničky se najíždí na dálnici kolem velké tržnice. Když jsme onu tržnici míjeli, oba dva nás zaskočil jeden obrázek. Nahoře ve dvou stáncích se svítilo. Měli otevřeno. Okolí se halilo do černého pláště, vydechujíc teplé výpary z kouřících se domů. Celá tržnice spí, jen ty dva osamělé stánky, představující jediné živobytí, čekají na svého prvního zákazníka. Ten se možná ani po několik dní neobjeví.

Zboží řádně zavěšené a vystavěné..kdyby náhodou někdo přišel nakoupit. Sedm třicet ráno a teplota v této části klesla na mínus devatenáct a půl. Nevěřícně jsme s taťkou kroutili hlavou.

Přesto jsme si byli jisti, že tohle nebylo výjimečně. Víme, že tihle osamělí stánkaři, krčíce se u halogenového ohřívače (kdysi byl rozšířenější propanbutan, jenže ten zapřičiňoval, v mnoha případech kvůli nepozornosti, obrovské požáry) tu budou den co den, od sluníčka do sluníčka, v mrazech, dešti i při blýskavici.

Tenhle styl života známe. Dříve prodávali mí rodičové venku, stáli v mrazech den co den venku (přísahámbohu,že nevynechali ani jeden den), říkali Bitteschön, abych si já, harant jeden sobecký, teď mohla kupovat drahé věci. Každé jídlo, uvařené doma, uchovávané v nádobách, mísách a hrncích, aby se pak dodatečně mohlo ohřát, v téhle zimě muselo chutnat jako kus ledu.

Tatínek mi povídal. Když bývaly tuhé zimy, nově ohřáté jídlo po několika minutách vystydlo a ztrácelo chuť. Co teprve, když přišel zákazník. Trhovec musí zanechat jídla a jít prodávat. A zase ohřívat. Dokola a dokola.

Ani nevíte, jak jsem ráda, že moji rodiče nemusí stát v takové zimě, na kterou nejsme zvyklí (ve VNmu lidé mrznou při deseti stupních...ten zatracený studený vítr!). Ano ano, prodáváme, ale už "vevnitř". Tak jako všichni "šťastnější" Vietnamci.

Ti méně šťastní, o to více vytrvalí, se choulí kolem ohřívače, na sobě čtyři vrstvy oblečení, oteplováky (jako dítě jsem s našimi nesčetněkrát stála v zimě ve stánku a ohřívala si zádek u ohřívače, jednou mně chytly oteplovačky,ale jinak žiju,díky), na nohou dvoje ponožky navíc zabalené do igelitových sáčků, ve sněhulích. Hrají karty, povídají si, drbou, chodí sem a tam, čtou si. Musí přece nějak zabít těch deset hodin nudy. Němci chodí poskrovnu. Vlastně skoro vůbec. Víte, je rozdíl mezi tržnicí jako je SAPA a pohraniční dřevenou, která je vsazena doprostřed krajiny jako špatný architektonický vtip. Navíc na venkově nebývá zima smířlivá.

Měsíčně se tu za dřevěný stánek platí cirka pět set euro. Někteří stánkaři prodají denně zboží za dvacet euro, padesát, někdo týden nic neprodá. Ale i jíst se musí. Ještě že jim chamtiví bossové alepoň trošku snížili nájem.

Anonymní postavy krčíce se u halogenového ohřívače. Prodávajíce padělky, přičemž ani někdy neví, že to je padělek. Narazila jsem při svých obchůzkách na několik lidí, kteří prodávali trička s nacistickými motivy. Koukala jsem na to jak sůva na sachrův dort. Ptám se jich, jestli ví,že tohle skutečně nelze prodávat, že to je moc moc...oni ani nevěděli, co ta svastika znamená. Říkám--Adolf Hitler....oni, že aha. Stejně mám pocit, že je jim to fuk, jako když prodávají čínský padělek tašky Chanel.

Každý den se obávat, že přilítne ČOIka a její silní muži, někoho zabásnout,vybílí stánek, něco si nechají,něco rozdají a ten zbytek se buď spálí nebo "dá do děcáku"-ale i tam vás můžou s padělky vyfakovat.

Stánkaři přijdou stereotypně domů k večeru (nevím jak teď,ale dříve spali a žili i ve stáncích), uvaří si, v deset se nají a ve dvanáct jdou spát. Nevidíte to, že ráno v šest vstanou,uvaří si jídlo,oblečou se a jdou prodávat bezejmenné oblečení (ze stejného velkoskladu, odkud se mimochodem bere zboží pro "značkové obchody" levnější cenové kategorie),i padělky návrhářských domů Chanel a Gucci,LV apd., kterým se jistě nedostává žádných peněz. Ale o tom snad jindy.

Ještě něco. Jednou mi naši povídali, že jim zákazníci neustále koukali do peněženek s bankovkami.

Naši jim řekli, že ať nekoukají na obsah peněženky. Jestli ty peníze chtějí, tak ať si denodenně - v zimě,v létě,stoupnou ke stánku s ohřívačem, jídla a pití se jim dostane, nikam se nehnout, záchody špinavé,...plat bude dvacet tisíc, ale ať si to dobrovolně vyzkouší.

Co vy?

Musím sem připsat,že mi nejde o to,abyste nás litovali. Na to my máme lidi. Jen se alespoň trošku pozdržte a zamyslete,ať už je výsledek vašich myšlenkových pochodů jakýkoliv. Jde tu o princip.

Tohle už jste četli co?