Jste dostatečně "stará" na to, abych vás pustila si v MHD sednout?

Tak jsem z toho páv a jelen dohromady. Sedím v plném MHD, nastoupí další lidé. Rozhlížím se, koho pustit na své místo. Je to těžké dilema.

Jsem velká milovnice první republiky – od módy, přes mluvu až po galantní sejmutí mužova klobouku za lehkého úklonu. Novodobí gentlemani mají však zřejmě nový společenský katechismus. Tito nechají ženu vstoupit do restaurace jako první, nechají ji jít po okraji chodníku, nechají na ni letět těžké dveře, když se u východu mimochodem tlačí dovnitř. Na obranu však musím dodat, že se několik jedinců mužského pokolení stále drží alespoň několika klasických základních zásad etikety – půjčení kabátu, nabídnutí rámě, občasné přisunutí židle apod.

Abych se však vrátila zpátky ke své původní myšlence. Je tu jedna záležitost, která mně působí vcelku nemilé chvilky. Bez ohledu na to, že by UNESCO tento „zvyk“ mělo zapsat jako chráněnou kulturně-společenskou zvyklost, neboť mu hrozí pád do hlubokého zapomnění a tragický úděl přežitku. Jedná se o otázku, koho pouštět si sednout? Kdy je muž/žena, popravdě ve věku, abychom jim uvolnili místo? Neřku-li, že bychom i pouhou otázkou či nabídkou „Nechcete si sednout?“ mohli dámu urazit. Což se mně zřejmě jednou podařilo.

Helenka Součková by řekla „nepříjemná věc“. Seděla jsem ve skoro plném vagonu v metru. Nastoupila paní, mohlo jí dle zjevu (a že na lidi mám odhad) být nějakých čtyřicet pět let. Snad lehce nad, snad lehce pod. Každopádně jsem se nějako intuitivně zvedla a nabídla jí své místo. Ona mi s pohrdavým pohledem skoro až neslušně odfrkla. Tak jsem pokrčila ramena a dřepla si zpátky, ponívadž tam byli většinou už jen mladí lidé (ale kdo je vlastně skutečně mladý?).

Byla to moje chyba? Urazila jsem jí tím, že jsem jí považovala za starší, než na tolik, na kolik se ona cítí? Každopádně  - dotyčná dáma, ať je jí, kolik jí je, se dopustila společenského faux pas. Totiž - i kdyby jela jednu či dvě zastávky – dle společenského standardu měla nabídku přijmout. Tím, že člověk (i zdvořile) odmítne druhého, tím dostává oba dva do trapné situace. V případě, že mně nebudete věřit, zeptejte se Ladislava Špačka – na etiketu odborníka vzatého.

Snad tyhle situace člověka neodradí se i nadále chovat taktně a dle společenských norem.  Tak jak by tomu chtěl samotný Guth – Jarkovský či výše zmíněný Ladislav Špaček.

Dovolte mi před koncem jednu menší přímluvu za naše něžné pohlaví a lehce promluvit do duše. Pánové, ani nevíte, jak dokáže slečnu/dívku/ženu potěšit, když jí pomáháte do schodů (při stoupání jdete za dámou; při scházení schodů jdete před ní, aby měla měkkou záchranu v případě pádu), když vejdete do restaurace první (v případě bitky letí flaška na vás, že), když jí nabídnete své rámě (když uklouzne, držte ji, nepouštět!), když jí pomůžete z/do kabátu (bez postranních úmyslů) a tak dále…

Přiznejme si. Který z vás má alespoň základy etikety?

A vůbec - jaké z toho můžete mít benefity? Přinejmenším se vám absolutně zvedne kredit, neboť dámy se ve společnosti gentlemana cítí mnohem lépe a uvolněněji.

V Asii prý muži nosí svým partnerkám kabelky. Hm.

So tell me, what’s your story?

Příště slibuji postřehy ze svého perverzního tripu po Vietnamu. A nejsem feministka ani Cempírek.