Vrah je na svobodě

Poznala jsem ho, říká moje kolegyně. I po těch letech, co si trest odseděl. Jak by ne, vždyť to byl můj soused.

Na stanici autobusu je plno. Dlouho nic nejelo. Lednově podmračený den. Lidé jsou zachumlaní. Jeden jako druhý. K nepoznání. K davu se přidává silueta člověka. Divného člověka. Něco je na něm jiného. Ne, to on je celý jiný. To snad každý bezdomovec je fešák, usmívá se kolegyně. Na hlavě má kulicha, oči vyhaslé. Jako by v obličeji neměly místo. Až strašidelný dojem. Je nás v tom chumlu moc, a přece ta podivná postava neunikne pozornosti.

Ježíši, to je ten vrah, vrah tý ženský, ozývá se z davu úžas. Žasnu, že jsem nebyla sama, kdo ho poznal, říká moje kolegyně. Přidávali se další, kteří ho sledovali v televizi. Tenkrát před lety, před jeho odsouzením. Pak dlouho seděl, ale lidi na něj nezapomněli. Začalo se schylovat k maléru.

Jakýsi muž ho chytil pod krkem. Co ti udělala ta mladá holka? Proč jsi ji nechal zabít? Jak to, že můžeš vůbec žít? Chodit mezi lidmi? Dav ho strhne k zemi. Nebrání se, je naprosto bezmocný, ochablý. Mizero, vrahu, nešetří ho lidový soud. Rány, kopance. Někdo volá policii. Máš štěstí, mizero, shoduje se rozzuřený lid. Policie zvedá ze země potrhaného starého muže, před lety nelítostného strůjce vraždy. To je dobrý, nakonec ho policajti odvážejí do bezpečí, vykřikují lidé. Málokdo chápe, že vrah se po letech za katrem může zase objevit mezi námi…