Volání SOS

je prožitkem ventilu se sklouznutím k úsměvu. Abychom se z těch dní, co žijeme, nezbláznili. Zážitky z jarní koronadoby a úžas nad vyšší pomocí. Označím ji jako andělskou. Je to impulz k přežití. Proto o něm píšu.

Než se na naši zahradu dostaví andělé, druhý, třetí, musíme si promyslet tah na branku. Tu pomyslnou myslím, neboť branka s plotem je teprve líbeznou hudbou budoucnosti. Nejdřív je třeba proklestit se křovinami. Ty jsou nebývale pompézní a léty v zemi pevně ukotvené. A tak voláme SOS. Je hledán zdatný muž či muži neznající slova. Jó, paninko, to nepude. Nerad bych přišel k úrazu. Leda, že se dohodneme na dobrý ceně. Asi to taky znáte. Ale já překvapím. Taková scéna neproběhla.

Přijel mladík s dívkou. Nezbytný pracovní zátah, jak už jsem zmínila, by vyžadoval jedince s fortelnou fyzickou podstatou. To ti dva nebyli. Štíhlé proporce, dívka s křehkou duší, šéf dvojice, mladík obrostlý dredy mohutnějšími než jeho fyziognomie. Zeptal se, jestli trváme na zakrytí obličeje. Po našem záporném gestu stáhl roušku na půl žerdi. Než jsem tyhle souvislosti v sobě zpracovala, byli už v plné práci. S lehkostí prořezávali přírodou zaneřáděný pozemek. Jen jedno místečko na něm zasáhla civilizace. Zásluhou souseda, milovníka zdravého životního stylu. Konkrétně rakytníku. Metr na metr velké místo s rakytníkovou dvojicí bylo hnojeno, zaléváno, posečeno. Zkrátka s empatií k přírodě, jak má být. A kupodivu ten čtvereční metr opečovával i po našem odmítnutí prodat mu zahradu. A tak se ho i v budoucnu zeptáme, jestli v jeho blízkosti můžeme zorat půdu. Ale to až bůhvíkdy.

Zatím se zahrada probouzí z letitého snu jak Šípková Růženka. Svižná dvojice dokončila základní zvelebení a za několikahodinovou směnu si řekla o směšnou částku. Tak směšnou, že jsme ji dobrovolně a s radostí o jednou tolik navýšily. Při závěrečné děkovačce vyslovilo to subtilní ženské stvoření nezapomenutelnou větu. Nemáte vůbec zač. Málem jsem neobstála se zdravým rozumem. Náš lán vzal za svou křovisky výstřední prestiž. Díky dvojici, kterou nám seslalo samo nebe a jak jsme se dohodly, i v budoucnu sešle. Ale, jak už jsem zmínila minule, budoucnost si nadejít nelze. Jsme tady a teď.

V našem zorném úhlu se právě zjevila skládka. Zarostlý kopec čehosi. Co s tím? Jasně, že se to musí vyvézt. Dřív ale neodoláme podívat se pod povrch. Motyka odhrne hlínu a naráží na něco tvrdého. Najednou máme co do činění s archeologickou výzvou. To si uvědomujeme víc a víc, když odkrýváme. Tu hrneček, tu dlaždici, kus umyvadla, kyvadlo z hodin, pruh matrace, rám obrazu se střepem skla. Dokonce kus střechy, komínu, zdi. Celá domácnost. Kdosi kdovíkdy likvidoval střechu nad hlavou a dopřál si to potěšení, že zadarmo. Se vztekem jsme se rozhodly i pro vlastní užitek. Očistily pár zánovních cihel, budou se hodit a hodily, starožitný rám obrazu i hrneček s podobiznou M.D.Rettigové. Zahřál u srdce.

To byla vsuvka našich malých radostí, ale zemědělci už přivážejí valník. Můžou na nás oči nechat. Samozřejmě že ne kvůli flirtu. K tomu není v našem outlooku důvod. Jsme nasoukané do pracovních overalů již značně používaných. Korunou fešného zevnějšku jsou naprosto asexuální galoše. Bláto bývá doménou té velké půdní plochy. Estetika tudíž není na místě. To tedy doslova.

Nakládáme smršť zdatných shnilých větví pokrytých dávnověkem. Kupodivu nás to baví, když z ničeho nic náš zápal překazí vyšší zásah. Zbystřily jsme, neboť víme, že andělé chodí mezi námi. Ten náš se zjevil nehlučně s pocitem tušení, že bude co platný. To z kamaráda Jardy se vyklubal anděl. Rozřezal kmeny padlých stromů, naložil do nákladního forda až po střechu a ještě se dvakrát otočil. Díky božím mlýnům a jejich spravedlivému mletí máme zpátky zahradu a k tomu teplo domova s praskajícím ohněm.

Když se po takových manuálních extempore vracím do pokojů svých pacientů, říkám si, zaplaťpánbůh za tu dřinu. Mám v ní svůj ventil. A mám i víc energie osvěžit tu jejich jinakost života, v níž tráví svoje dny. I mezi nimi je můj ventil. Vzájemná i osobní terapie.