Třinácté komnaty mužů

Každý takovou máme. A v ní třeba odvěké lidské přání. Mít dítě. Ženě je taková touha vlastní. Touží tak i muž? I za cenu domácího násilí? Prapodivná otázka, zdá se. Přesto odpověď je pozitivní. V Petrově příběhu se přesvědčíme.

Vždycky se vysmívala mým chybám. I těm úplně malým. Už pět let mě má na háku. Přesto ji nepochopitelně miluju. Ponižuje mě s chutí, když má k tomu svědky. Občas po mně hodí sklenice a já sbírám střepy. Několikrát mi dala facku. Pro nic za nic. Já ale přesto věřil, že budeme mít dítě. Bylo to silnější než ta protivná šikana. I než její otisky prstů na mé tváři. Asi si je zasloužím, říkám kámošovi. Ale to je domácí násilí, tak s tím něco dělej, upozorní mě, ač to vím. Nechci hledat jinou, jsem na ni zvyklý. A navíc, jsem až nezdravě hnízdící typ. Má drahá nikdy nepracovala, práce ji nebaví. Mne naopak baví vytvářet jí šťastný život. Snad pro to mě má trochu ráda. Svým zvláštním způsobem. V tomhle roce, brzdícím všechen život, nezabrzdil naštěstí příchod nového. Mého syna. Roky jsem vydržel ve vztahu v ničem neodporovat, ničím se neprotivit a dočkal se vytoužené odměny. Jsem táta. Tak trochu díky, covide. Můj kámoš má taky syna. Ale – zůstal na něj sám. Umím si tak někdy představit i sám sebe.

Zbrkle jsem se oženil, přiznává se Honza. Na truc své dřívější dívce. Protože na dítě měla pořád dost času. Já, o deset let starší, tolik zase ne. Přece to ženský sledujou tikání hodin. U chlapů je to lážo plážo. Nakonec se mi podařilo zazmatkovat. Jednoho dne mi kolega dobrodinec přivedl do nemocnice nezvanou návštěvu. Byl jsem po drsném úrazu rád, že žiju. Ta starší ženská se mi zrovna nelíbila. Vyslovila však přání, které bylo i mým. Je jí dvaačtyřicet, a tak nejvyšší čas mít dítě. Vysvětlila mi, že moje první kroky z nemocnice budou na spermiogram. Šel jsem a dopadl na výbornou. Covidový čas má můj plus. Mám dítě. Sice nepočaté přirozeně, ale z mých uzmutých spermií. Můj kluk bude asi hyperaktivní, poznávám z literatury, kterou jsem načetl. Nevadí, zvládnu to. Jsme s malým sami a už to tak zůstane. Moje polovička odešla s jiným a přestala být máma. Jsem na mateřsko-otcovské dovolené. Mám nepoměrně víc práce, než když chodím do práce. Kdo nemá osobní zkušenost, mnoho o tom neví. Nijak zvlášť nesleduju dění s covidem. Čas mi drhne v nedostatku. Přesto, natruc době, jsem veskrze pozitivní.