Sen je neotevřený dopis pro tebe

stojí psáno v talmudu. A jak to máte se svými sny vy? Popřemýšlejte. Právě se hlásí jeden z klientů, aby nás podpořil.

„Můžu i já se svou troškou do mlýna? Jsem tu za zvídavé stáří a jistě je nás tady víc,“ vstupuje s příjemnou hláškou. „Jsem absolvent Univerzity třetího věku, ale studuju pořád dál, nesmírně mě to baví. Svůj sen jsem převedl do života.“ Také někteří další si připomínají studium zajímavých oborů. Ti, co nevědí, se ptají. Oči prozrazují zájem. „Doháním, co jsem dříve nestihl. Navíc mě podporuje rodina i kamarádi, posiluje mě to k dalšímu tempu,“ svěřuje se jiný pacient ze skupiny a pokračuje. „Ta dávka sebevědomí, polichocené ego, to je paráda. Co vám budu povídat, to se musí zažít.“ „A co vaše rodina, nejste jí pro smích?“ sráží pacientovo nadšení jeho sousedka. „Jak jsem říkal, rodina mě obdivuje a dokonce fandí, prožívají moje studentská léta se mnou,“ nenechá se zmást sousedčinou škodolibostí. Ta jen utrousí cosi o hledači mládí a uplynulých let, ale nikoho tím nerozhodí. Nikdo ji neposlouchá. Chrání si svoje sny.

„Já žiju sama, o dětech moc neslyším, až v poslední době,“ přidává se do diskuse pacientka atraktivního vzhledu. Teprve nedávno požádala o přidělení důchodu. Je plná života, s nepřehlédnutelným přehledem a inteligencí. „A víte, co mi dcera se zetěm navrhli? Abych si podala žádost do domova důchodců, když už mezi důchodce patřím a přepsala na ně byt. Potřebují ho pronajímat, v Praze zvlášť je to terno. Potřebují zvýšit svou životní úroveň, koupit nové auto, cestovat. No vždyť víš, mami, jak je nutné žít teď v přítomnosti. Naši známí už mají to a to a my se ke všemu těžko dopracováváme. Když se setkáme na jejich haciendě s jaguárem na parcele, nezapomenutelnou grilovačkou a vším tím přepychem kolem, připadáme si jako chudí příbuzní. Chceš to tak, mami? zakončí pokaždé provokativně. Hluboce se mi dívá do očí, snad že zpytuje moje svědomí. Nezapomeň, jsi v důchodu, připomíná mi důrazně a ještě neopomene podtrhnout, že na mých potřebách a vlastně na mně samotné už ani nezáleží. Tak se drž zdravého rozumu, jako by říkala. Kde se v ní vzalo tolik moudrosti? Nikdy dříve jsem si toho nevšimla. To, co pak následuje, je nevídaný výčet mých neřestí, ke kterým patří, dvojtečka: dobře se oblékat, utrácet za kosmetiku, utrácet za dovolenou, za pohybové kurzy, za jazykové kurzy. Ona přece ví, co mě baví a jak hříšná tudíž jsem. Chraň bůh, abych jen pomyslela na partnera. Nejlépe, seď doma, tam ti nic nehrozí. Řeknu vám, že jsem se rozhodla pro sebezáchovnou reakci,“ prozrazuje naše vypravěčka. „Jak to bude dál, to ještě nevím, ale jedno vím zcela určitě. Už to dál nemíním snášet. Konečně mladým představím svého partnera, kterého jsem kvůli klidu v rodině tajila. Představím jim představu svého budoucího života, o kterém nepochybuji. S tímhle impulzem usínám i probouzím se,“ odkrývá svou třináctou komnatu. A tak dříve než ji zavřeme, moudré připomenutí A. de Saint-Exupéryho.

„Existuje totiž jen jediný skutečný problém – problém lidských vztahů. Zapomínáme, že nikde jinde není naděje a štěstí, jen v lidských vztazích.“